Upozornění! Všechny kmentáře, které se netýkají článku budou smazány pokud nebudou pod článkem"Nástěnka


A konec konci soutěž

14. května 2012 v 15:09 |  other
5) Odjíždějící vlak
Celý příběh se bude odehrávat kolem patnáctiletého Tomáše. Vysokého hubeného mladíka, s krátkými hnědými vlasy. Povahově spíše zamlklý samotář bez kamarádů. Většinu času stráví někde v přírodě, kde si sedne do trávy a čte si knihy.
Jak už asi tušíte, byl středem posměšku od celé školy. Smáli se mu kvůli každé maličkosti, od hubenosti po chování. Problém nebyl v Tomášovi, ale ve spolužácích. Oni si prostě neuvědomovali, že kvůli nim je tak jiný. Nedokázali pochopit, že mu zůstanou následky celí život. Byli to jen malí kluci, bez sebemenšího rozumu a úcty k druhým. Jeho jediná obrana byla čtení knížek.
To udělal i dnes, kdy seděl v lavici a kolem něj stáli kluci. Jeden k němu přistoupil se slovy:
"Umíš vůbec číst? Já si myslím, že to na nás jen hraješ." A sebral mu knihu z ruky. Tomáš se rychle zvednul a natáhl ruku po knížce. Ale místo knížky dostal pěstí do obličeje. Než se stačil vzpamatoval, ležel na zemi a z nosu mu tekla krev. "Tady máš tu knížku. Klidně si jí sežer." A se smíchem mu jí hodil na zem.
Zazvonilo. Rychle se zvedl a šel k umyvadlu. Umyl si obličej a sednul si do své lavice. Dveře od třídy se otevřeli a dovnitř vešla učitelka českého jazyku. Byla to klasická stíhačka.
Vedle ní šla nějaká nová holka. Měla krátké blonďaté vlasy a kulatý obličej. Byla celkově taková roztomilá malá holčička. Obě přistoupili k tabuli.
"Dobrý den. Tohle je vaše nová spolužačka Zuzana Tichá. Doufám, že se k ní budete chovat slušně," řekla učitelka. "Tady si sedni." A ukázala na místo vedle Tomáše.
Za celý okamžik cesty od tabule k první lavici se na sebe oba dívali. Byl to pohled nejistoty a očekávání, co bude dál. Až když byla u lavice, uvědomil si, že má po celé lavici nepořádek. Rychle uklidil věci z druhé půlky. Při pohledu na rozházený sešity se styděl. Když konečně uklidil, podíval se ven, aby se zase nemuseli potkat pohledy.
Učitelka mezitím napsala na tabuli datum se slovy:
"Na zítra se připravte, že si napíšeme diktát. Doufám, že nebudou žádné pětky. A to platí hlavně pro tebe Pavle." Najednou se rychle otočila a podívala se na Zuzanu. "Zapomněla jsem ti říct, že po hodině jedeme na výlet. Mám nějak upozornit rodiče?"
"To nebude potřeba. Oni se vrátí až večer," odpověděla krásně zvučným hlasem Zuzana.
"Dobře. Otevřete si čítanky na straně 156. Bude nám číst Pavel." Všichni si jí vytáhli a Pavel začal číst. Koktal takovým způsobem, že se tomu ani nedalo rozumět. Ale Tomášovy to bylo jedno, protože se myšlenkami jinde díval z okna.
Vyrušilo ho až zaklepání na rameno. Rychle se otočil a uviděl Zuzanu, jak mu podává knížku. Teď si uvědomil, že jí nechal na zemi.
"Díky," řekl potichu a vzal si jí. Usmála se a dál pozorovala text.
Když konečně zazvonilo, uklidil si věci a zasunul židli. Učitelka počkala, až bude všechno uklizeno a všichni se vydali před školu. Až na řidiče stojícího před autobusem, bylo před školou prázdno.
Tomáš šel za celou třídou. Když vyšel ze školy, ozářilo ho slunce. Byl nádherný jarní den bez jediného mráčku.
Když začali nastupovat do žlutého školního autobusu, naposledy se rozhlédl po krásném nebi a nastoupil také. Zastavil se na začátku a podíval se na poslední sedadla. Seděli tam kluci, co mu nedají klik i na výletě. Smáli se mu do očí. Sice neslyšel proč, ale raději si sednul do sedadla, co bylo nejblíže.
Zhluboka se nadechl a vytáhl si knížku. Otevřel jí na založené stránce a začal si číst.
"Ty si rád čteš," uslyšel najednou vedle sebe nějaký hlas. Rychle se podíval a uviděl Zuzanu. Musel si k ní sednout, aniž by si jí všimnul. Polknul a odpověděl:
"Ano." Žádná jiná odpověď ho nenapadla.
"Já také ráda čtu. Mám to po svých rodičích. Jsou to spisovatelé. Jak se jmenuješ? Já jsem Zuzana." A podala Tomášovi ruku. Ten podání obětoval se slovy:
"Tomáš." Oba se na sebe usmáli.
"A co děláš jiného, když si zrovna nečteš?"
"Možná tě to udiví, ale můj jediný koníček je jít někam do přírody, kde si sednu a stejně si čtu."
"Já si taky čtu, ale nedá se říct, že tím ztratím celí den."
"Já neztrácím celí den." A s uraženým výrazem pokračoval ve čtení.
"Moc se omlouvám. Nechtěla jsem tě nějak urazit." Tomáš se na ní podíval.
"Omluva se přijímá. A jsou vaši slavní. Třeba jsem někdy četl jejich knížku."
"Napsali pár knížek, ale nedá se říct, že by byli nějak extra slavní. Takový průměr." Tomáš si najednou všimnul, že je autobus v pohybu. Zapovídal se takovým způsobem, že si toho ani nevšimnul. "Už jsme na cestě? Tak toho jsem si ani nevšimla. Ty ano?"
"Nějak jsem se zapovídal. Nebylo by možné, že bych si četl. Jsem zvědavý, jak knížka skončí."
"Klidně. Já budu poslouchat hudbu." A vytáhla si sluchátka a mp3. Tomáš otevřel knížku, ale místo čtení musel přemýšlet o Zuzaně. Podle všeho si našel kamarádku. Konečně by měl s kým chodit ven, do školy a hlavně nesedí už sám v lavici. Jeho budoucnost se začala krásně vybarvovat.
Směrem od Zuzany uslyšel něco zatroubení. Otočil se jejím směrem a uviděl velkou rychlostí přijíždět vlak. Mířil přesně do jejich okna autobusu. Tomášovy se v hlavě začali množit myšlenky, tykající se jedoucího vlaku. Bylo jasné, že oba jsou mrtvý. Každý by zavřel oči a počkal na náraz, ale Tomáš byl jiný. Vzal Zuzanu kolem pasu a stáhnul jí sebou do uličky.
Nestačili ani dopadnout a vlak narazil do autobusu. Náraz byl tak silný, že to s oběma hodilo pod sedadla, kde se Tomáš bouchl do hlavy a ztratil vědomý.
***
Tomáš pomalu otevřel oči a zvedl hlavu. Po rozhlédnutí zjistil, že leží ještě v autobusu. Zuzana ležela kousek od něj. Zkusil se pohnout, ale tělem mu projela neuvěřitelná bolest. Jenom rukou mohl pohybovat, jinak měl asi všechno zlomené.
Z daleka uslyšel sirénu. Už asi přijíždí záchranka. Podle zvuku, co slyšel, zastavili hned u nehody a vyskákali z aut. Než se stačil nadát, tak se v autobusu objevila první osoba. S udivujícím výrazem se rozhlédl se slovy:
"Pane bože." Hned za ním vešli další. Všichni začali prohlížet těla, které ležely všude kolem nich. K Zuzaně a Tomášovy se dostali až po minutě. Záchranář se na něj podíval:
"Je ti něco? Můžeš se hýbat?"
"Nemůžu," odpověděl Tomáš přidušeným hlasem.
"Dobře. My se k tobě musíme nejprve dostat. Jak se jmenuješ?"
"Já jsem Tomáš." Mezitím přišli další a odnesli Zuzanino tělo. "Jak je na tom Zuzana?"
"To si teď nedělej starosti. Bude v pořádku."
"Mě se točí…" větu ale nedořekl, protože zase upadl do bezvědomí.
***
Probudilo ho až nějaký známí hlas. Otevřel oči a uviděl nemocniční pokoj. Na pravé straně od něj seděla Zuzana. Její krásný úsměv se vyjímal na jejím obličeji a Tomáše to naplnilo láskou. Uvědomil si, že tuhle nádhernou tvář, nebít jeho, nemusel už nikdy vidět.
"Jak ti je," zeptala se Zuzana? Vesele se na ní usmál:
"Jsem v pohodě."
"Doktoři říkali, že kdyby nebylo tebe, tak jsem mrtvá. Ty jsi mě vlastně zachránil s tím, že nasadils vlastní život. Jsi můj hrdina." Tomáš se usmál ještě víc. Měl takovou radost, že jí zachránil. "Moc ti děkuji." A políbila ho na tvář. V tento okamžik mu bylo jasné, že se stali nejlepšími kamarády.
Konec

Jméno - Lukáš
Přezdívka - LukasLongr
Blog - www.knihy-longr.cz
Věk - 21 let
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 motyliekridla motyliekridla | Web | 14. května 2012 v 16:21 | Reagovat

Moc heské :D

2 LukasLongr LukasLongr | E-mail | Web | 15. května 2012 v 13:25 | Reagovat

Myslel jsem, že tu budou i nějaké ty povídky. Když se na to tak dívám, tak jsem tu jediný trochu starý. Připadá mě to takové nezpravedlivé pro ostatní. Snad ještě někdo nějakou povídku pošle.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama