Upozornění! Všechny kmentáře, které se netýkají článku budou smazány pokud nebudou pod článkem"Nástěnka


Červenec 2012

Welliechnger- 3 kapitola

22. července 2012 v 9:04

3. kapitola Z kapky vody, je vodopád.



***

Kapky dopadaly potichounku. Skoro neslyšně. Vytáhla kapesník a smrkla, utřela slzu, která právě stékala. Oči jí začaly rudnout. Bylo celkem teplo, přesto jí ovládla neskutečná zima. Najednou uslyšela ty známé hlasy. Třeba- třeba se jí to jen zdá. Trhavě cukla hlavou po zvucích a k jejímu žalu se nemýlila. K jejímu stanovišti mířila Jeny kapitánka roztleskávaček. Jeny Taylor se přistěhovala s rodiči do Čech, když jí byli 3. A nyní hodí na stejnou střední školu jako Sophii. Nikdy nedokázala tak úplně strávit Sophii, to jaká je, že není jako ostatní.

"Trénink byl dneska namáhavý děkuju, že jste počkali kluci " zasmála se Jenny a pohodila svými dlouhými blonďatými vlasy. "Jo, jinak bychom museli jít samy " řekla Jennin věrný klon Lucie, která raději používá Lussy. "Nemáte zač" odpověděl Petr nechutný zbohatlík a k tomu ještě kapitán fotbalového družstva. Jeho medové oči mrkly a na rtech se mu vykouzlil úsměv. Na to reagovala Jenny dalším pohozením svých krásných vlasů"Bylo nám potěšením" Snažil se do konverzace vsunout i Robert a prohrábl si své černé vlasy. V jeho zelených očích se blesklo.

Sophie se otočila na patě. Když bude mít štěstí nenarazí na ně, oni jsou to poslední, co právě teď potřebovala. Šla rychlými kroky. Už ani nebrečela, jen šla, prolínala se kolem všech těch malířů, turistů hudebníku zpívajíc o lásce, míjela obchodníky s těmi nejkrásnějšími šperky a v neposlední řadě také majestátní sochy. Zabočila do leva. Přešla celý ten krásný most a mířila pryč. Vyhla se jim. Oddechla si, hlasitě oddechovala.

Přemítala ulicí. Nebyla jí moc povědomá. Matně si pamatovala velkou červenou budovu uprostřed a mírně se jí vybavovala telefon budka na rohu, ale jinak nic naprosté okno. Pohledem přemítala po ulice. Po všech těch obchůdkách s cetky pro turisty. Doufala, že hon je za ní. Ale potom. Za sebou uslyšela opět hlasy které nenáviděla jak jí mohli tak rychle dohnat? Rychle zatočila doleva šla ulicí, kterou neznala. Přešla celou ulici.

Před ní stál jen opuštěný barák. Byl sešlý a špinavý, popsaný grafity. Chybělo mu jen málo do zchátrání. Otočila se kolem sebe nikoho neviděla.

Začala mít strach. Ocitla se na zcela neznámém místě. Přesto jí něco říkalo, že se nemá vracet, něco v hlavě bádalo k tomu, aby tu zůstala. Do domu nevešla na to neměla dost odvahy, ale porozhlédla se po místě. Vypadalo to jako skládka, poházené flašky a papírky. Dokonce zahlédla injekci.

Náhle uslyšela hlasy. Nebyli to hlasy jejich spolužáku, ale hlasy úplně jiné. Vycházeli z baráku. Lekla se měla strach. Srdce děsivě bušila, až slyšela tepy v konečkách prstů. Porozhlédla se musí vypadnout okamžitě. Zvukům nerozuměla, ale stále jí z toho vyplynulo jen jediné. Že musí co nejrychleji pryč.

Uviděla velký sloup a za ním park nebo co. Všechno bylo v mlžném oparu. Tam by mohla splynout s davem. Srdce jí stále děsivě bušilo. Běžela, musela co nejrychleji vypadnout. Proběhla kolem sloupu. A to jí navždy změnilo život. Těžce oddechovala. Obrysy, které viděla jí, však znepokojovaly víc. "Au" vykřikla náhle nohou jí projela trýznivá bolest. Stékala krev. Hlava jí děsivě pulzovala. Bezvládně se skácela k zemi. Ale neležela v parku, jak si myslela. Objevila se v lese. Kolem ní ležely 3 mrtvoly a zem byla prosáklá zoufalstvím. Stejným zoufalstvím, které právě cítila, ač v mdlobách.


***


Lynn nervózně přešlapoval. Nikdy se tolik nebála jako právě teď. Prožila krásné dětství, které nikdy neobnášelo bolest ze ztráty milovaného. Edward vypadal klidněji, ale emočně byl na tom snad ještě hůř než Lynn. Nechal jí tak ublížit. Bože jak mohl být tak neopatrný?

"Edwarde, co se stalo?" řekl Edwin. Lynn se zastavil aby si prohlédla příchozí osobu. Měl krásné medové vlasy. Trochu vyhublý. Jeho oči nabíraly pomněnkově modrou. Měl obvázaný bok " Já" začal mluvit Edward, ale náhle umlkl. Byl tak zdrcen, že nedokázal ani doříct jednoduchou větu. "Lili, postřelili" vydechl krátce "Mou sestru" dodal a poklesl hlavou. "To je mi líto" utěšoval Edwin i když do této doby nevěděl, že Ed má sestru " U velkého stromu, jenom takový kousek a… " zněl naštvaně, v jeho hlase zněl vztek hrozný vztek a nenávist. Smutné, že takové city cítil sám k sobě. "Půjdu, se tak podívat" špitl a odešel nebo spíš odpajdal. Kdo ví proč tam jde. Kdo ví co ho k tomu vede, ale v tuto chvíli se to Lynn i Edwardovi zdá naprosto nepodstatné.

Ze stanu vyšla Taranee. Lynn i Edward si jako na povel stouply naproti ní. Byl z ní cítit kouř, její oči byli bezcitné jako při prvním setkání."Tak co?" vyhrkla Lynn "Vydala se na pravdu boží" řekla tak lhostejně. Byla na smrt zvyklá a Lynn ne. Z očí se jí hrnuly slzy jako proudem. V tu chvíli nevnímala nic. Jen bezmocně poklekla a brečela. Ovládl jí takový smutek. Byla tak mladá měla vše před sebou.

Edward se díval na plačící Lynn. Hrnula se mu do očí průzračná tekutina. Tekutina plná bolesti a žalu. Neměl ve zvyku plakat, ale v tu chvíli se mu do očí draly slzy a on neměl dost síly je zastavit. Sedl si a sklonil hlavu. Začínalo pršet. Se slzami se stal vodopád nářku,bolesti,smůly ,ale hlavně smutku"

***



Stál před zrcadlem a prohlížel se v šatech. Nacházel se v poměrně velké místnosti. Byla tak přepychová. Na zdi byli samé obrazy. Povětšině jeho samého. V místnosti byla obrovská skříň a také křeslo. Koberec byl ze utkán té nejjemnější látky. A rudé záclony byli ze saténu. Rámy obrazů byli poseti zlatem a stejně tak klika. Místnosti vládl zatuchlý vzduch.

"Tyberio! No tak Tyberio kde vězíš?" vykřikl Cornelio ze svého pokoje do chodby.

Léta se na něm podepsaly. Vlasy mu zešedivěly a kůže zvrásčila. Ale jeho oči zůstaly stejné. Stejné zvláštní. Stejně zarážející, panenka v jeho oku divoce tancovala, pořád z nich sálalo to tajemno. "Volal jste, pane?" ozval se Tyberio a vstoupil do místnosti. Na něm se čas podepsal také.

Na rozdíl od svého krále jeho oči se změnili. Již z nich nevyzařovalo mládí a svižnost byli jen unavené možná i smutné. Kupodivu se změnila i barva jakoby vybledla ta krásná modrá a byla v nich jen šedá. Jeho krásné kudrnaté vlasy ztmavly a většina i vypadala.

"Ano, Tyberio volal jsem a ne jednou volám na tebe už celou věčnost" rozkřikl se Cornelio a na čele se mu objevila drobná vráska. Sluhou to však ani nehnulo, nejspíš si zvykl. Položil čaj na malý stoleček.

"Co potřebujete?" "Co potřebuji? Vážně? Nevšiml si té ohavnosti co mám na sobě? Prosím vás sežeňte mi novou modu od slečny Lussien " Tyberio se zadíval na tu takzvanou ohavnost. Byl to černý kabát se zlatými knoflíky. V knoflíkách byl vyryt lev.Na kabátě byli dvě kapsy po každé straně.K němu byly modré kalhoty s černým páskem.Co by dal za to kdyby si tu ohavnost mohl obléct "Jistě, pane"přikývl "Vše musí být dokonalé" řekl Cornalio a sundal si kabát nyní stál v místnosti jen v bílé košili.

Pousmál se. "Tyberio, než půjdeš podej mi ten papír, je na něm napsaný proslov" přikázal svérázně Cornelio. Sluha přikývl a podal svému králi. Papír který ležel na stolku byl zářivě bílá. Na něm bylo úhledným písmem vepsáno. Tyberio se nikdy nenaučil psát a natož číst, rozezná A od E. "Tyberio! Sebou jinak to do té schůzi nestihnu!"vykřikl zlostně


***

Kráčela tvrdě a rozhodně. Vycházela z knihovny a mířila přímo do společenské místnosti. S hnědým pramenem vlasů si vítr lehce pohrával. Její modro-šedé oči byly zarudlé. Levou ruku měla obvázanou. Dívka která tak rozhodně kráčela se jmenuje Lejn a je to studentka posledního ročníku hraničářské školy. Na rameno jí sklouzlo ramínko od tašky. Posunula si ho a kráčela rozhodně dál.

Zabočila doleva. Sešla po schodech a znovu doleva. Nyní vešla do místnosti. Byla přeplněná. Stálo tam tolik studentů. Ale Leč někoho hledala, někoho určitého. Zrakem prohledala každou skulinku, každý kout, každou židli, ale stále nenacházela to co hledala.

"Hledáš někoho" ozval se hlas z ní. Okamžitě poznala komu hlas patří. Do obličeje se jí verval úsměv, který však potlačila. Oči se již uspokojily. Ten koho tak usilovně hledala, si jí našel sám.

"Nikoho určitého" řekla tak bezcitně a otočila se. Nyní hleděla do oříškových očí. Vždycky v ní vyvolávali obdiv. Když ho poprvé viděla cítila z nich chlad a pohrdavost, ale nyní z nich cítila jen respekt. Coul byl též student posledního ročníku téže školy. "Půjdeme?" řekl Coul a chytl jí za ruku. Cítila teplo, ale zároveň cítila také drobné ranky a puchýř. Nejspíš z předešlé zkoušky (Ve Wellingheru nejsou velké prázdniny, ale je tam více krátkých týdenních žák postoupí do dalšího ročníku až když uzná učitel). Oba dva měli skoro stejně dlouhé vlasy. Až nato že Lejiny vlasy v třpytu slunce připomínali med, kdežto Coulovi vlasy byli kaštanově hnědé ba skoro černé. Zezadu vypadali podobně a přesto jinak. Coul nosíval dlouhý culík přes uši, aby popřel své právé já. Nosil je vždy sčesané do culíku. Oba dva měli uniformu. Černo-žlutou kravatu, bílou košili. Jen Lejn měla na sobě podle školních předpisů černou sukni s rozparkem, kdežto Coul měl černé kalhoty.

"Kde jsi celý den byla? Budu hádat ve knihovně, že?" prolomil dlouhé až neúnosné ticho, ale nevybral si pro začátek konverzace nejlepší otázku. Lejn jen přikývla. Jejich kroky se rozléhaly po místnosti, nikdo jiný tu nebyl, což bylo více než neobvyklé. "A ty?"položila otázku Lejn. A volnou rukou si sepnula vlasy jak učitelé požadovaly. "Tak různě" odpověděl jednoznačně a následovala další trpná chvíle ticha než dorazili k velkým dveřím.

Chytla mosaznou kliku a otevřela. Místnost byla zaplněná. Byla celkem velká, měla tmavě modré stěny a černou podlahu. Uprostřed třídy byla tabule. Byla smazaná, ale stále z ní prokukovaly jednotlivá slova. Lejn zahlédla obratnost, bojovnost potom dlouho nic až jen strach a tečku za větou."Támhle je místo" vytrhl jí z přemýšlení Coul a zavedl jí k lavici. Byla z levé strany trochu poničená, a nedržela rovnováhu. Sedla si na židli vlevo něho. Otevřela pusu a formulovala jí do tvaru nejspíš chtěla něco říct, možná i řekla. Ale nikdo jí neslyšel protože.

Crrrrrrr zazvonil školní zvonek hlasitě cr cr cr nepřestával se upomínat a nešel zastavit Crrr. Jedno z oněch praktických nových pravidel. Zvonění přestane až příchodu učitele do třídy. Dveře se otevřeli a do místnosti vešla slečna Reya místoředitelka a tím zastavila protivný zvonek. Slečna R. byla malá. Menší než Lejn, nosívala své blonďato-šedé vlasy sepnuté do skřipce. Ještě se nestalo aby jí jen vlásek trčel jinam než má. Ten den měla na sobě sukni. Byla ke kolenům, což je na Reyu výkon. Mimo to měla bílou halenku a šedý svetr.

V jejich očí bylo vždy vepsáno jen jedno ukázněnost. Byla takový ten typ drsné učitelky, která má snad radost když někdo dostane pětku. Ale dnes byli její oči jiné. Stále měli svou obvyklou barvu tyrkysovou. Lejn neviděla tuto barvu nikde jinde než v očích své profesorky. Všimla si toho jen ona? Nebo jakoby v jejich očích nebyla jen ukázněnost. Rozhodně dnes vypadali jinak.

"Sedněte si" řekla profesorka svým obvyklým toném, co nepříjemněji to jde, nyní jí Lejn opět poznávala. "Dnešek je pro vás zvláštní" řekla již mírnějším toném, jakoby skoro přívětivě. "Paní profesorko, smím?" zazněl mužský hlas Lejn si nevybavovala, kdo hlas vlastní. "Jistěže" přikývla a do místnosti vešel o hlavu vyšší muž než profesorka Raya s Tmavě černými vlasy, tmavě jako noc, noc ve které tančí měsíc v podobě šedých vlasů. Nyní již Lejn věděla, o koho jde, věděl to i Coul a celá její třída. Ředitel? Co tu dělá ředitel? Jejich ředitel byl něco jako kancelářská myš. Nevycházel často ze své úhledně zařízené kanceláře, a když tak kvůli důležitým věcem. Co zrovna on by dělal na hodině Historie Hraničářství?

"Jistě se ptáte, co tu dělám" začal jako by viděl Lejn do hlavy "Jedná se o HZNV" řekl ředitel důležitě a zapsal na tabuli. "Co to znamená? No kdo ví" Lejn si vzpomněla na kapitolu kterou nedávno četla. Ano zmiňovali se o nějakých zkouškách, jejichž zkratka začínala na HZ jsou lito ony, nevěděla. Rozhlédla se po třídě. Gabriele si malovala Jillien nepřítomně kroutila tužkou Sam si počmárával sešit. Bohužel ani ona nenacházela odpověď. Strčila si svou možná až moc bledou ruku do kapsy. Ve třídě zavládl klid a ticho. Ředitel chvíli postával, ale ticho, které ho nyní obklopovalo ho donutili k: HZNV Hraničářské Zkoušky Nejvyššího Stupně" řekl ředitel. Vyslovil to tak důležitě, jako by to byl dekret a rovnocennosti, kterým se stejně nikdo neřídil. Nebo jako by to byl artefakt z dob jednoho světa. "Jste již v posledním ročníku, máte za sebou mnoho a mnoho hodin teorie, historie, dokonce i několik schůzek s králem. Ale jste již v posledním ročníku a měli byste být schopni" ředitel se rozkašlal. Jako naschvál když se zrovna i v Gabrielině oku objevila jiskřička zvědavosti. Slova se ujala profesorka. " To co vám pan ředitel snažil říct je, že v posledním ročníku budete skládat zkoušky HZNV." Ředitel vypadal trochy ublíženě, ale vzhledem ke svým hlasivkám nechal kolegyni mluvit. "No zkrátka a dobře budete muset složit zkoušky oddanosti krále. Jsou to smrtelně nebezpečné úkoly, aby se král ujistil, že jste ehm jak to říct" zamyslela se nad správním porovnáním i tak bezcitná učitelka nechtěla nahnávat strach "oddaný" řekla a polkla. Jisté bylo, že to nebylo to správné pojmenování. Tenkrát Lejn ještě netušila, co všechno tato zkouška obnáší "Jde, o několik úkolů, ale poslouchejte dobře. Jak jednou začnete,nesmíte přestat musíte pokračovat dál. Jinak vás čeká smrt." Poslední slovo vyslovila zřetelněji "Ano ano, de o několik zkoušek, které mají prověřit vaší oddanost, a nejsou zrovna růžové" ujal se slova znovu ředitel. Ve třídě zavládl šum, těch, kteří si stěžovali, balí se, byli nejistí. Mezi které patřila i Lejn, ale svůj strach nedávala najevo, Coul byl vždy tak pevně rozhodnut. Ona musí taky." Jaké zkoušky?" přihlásil se Sam. Zkoušky vyslovil se značným odporem. "To nesmíme říct" vyštěkla profesorka "To je výborný, půjdeme do něčeho, o čem nevíme co to je" odfrkla Jillien "Něco musíte tu být, kdo jsi není jistý může odejít a zkoušku zkusit co já vím za rok" odpověděl učitel vlastně trochu i smlouvavě. V oku mu bleskla jiskřička, jakoby se díval na Lejnech. "Kdo si není jist prosím, ať se přemístí do třetí učebny na hodinu všeobecné teorie" řekla pro změnu profesorka a ukázala na dveře. Lejn nevěděla proč, ale cítila něco zvláštního v chovaní obou kantorů. Možná to jí vedlo neodejít. Jako první se zvedla Jillien a s ní její přítel Sam. Potom jakoby spustili vysílače začali své lavice hromadně opouštět žáci a žákyně. Má odejít? Co když není na zkoušku připravena, co když jí vážně nezvládne a bude muset zemřít? "Coule? Nebojíš se, že zkoušku nezvládneš? Že ,že,že,.."Lejn" přerušil jí Coul "Nešel jsem tak daleko, a nebyl se o každé slovo jen proto, abych to před cílem vzdal, a vím, že ty taky ne. Jsi připravena. Mluví z tebe strach" řekl Coul a odvrátil hlavu. Asi má pravdu. Řekla si. Když on, tak ona taky. Nikam nepůjde, než vyjde jako plnohodnotná hraničářka. Přesvědčovala sama sebe. "Jste si jisti?" zeptal se ředitel nyní jen k ní Coulovi,Danielovi a Charlotě. Nikdo se nepohnul. Ředitelovi ústa se formulovaly do potlačovaného úsměvu.

***

Z čela mu stékaly kapičky potu. Nenápadně si je setřel a celé se to snažil zamaskovat úsměvem avšak tak nuceným, až z něj šel strach. Pootočil hlavu k účastníkům jeho rady. Nejprve uviděl vždy všude první Lenys. Zadíval se do jejich tmavě hnědých očí. Leskly se, viděl v nich sám sebe. Své skoro zlaté vlasy měla stažené do drdolu. Na sobě měla uniformu. Bílá košile prosvítala pod černým sakem. Málokdy nosívala Lenys sukni a tak byla tmavě modrá sukně, která byla také součástí uniformy pro Cornelia známkou důležitosti jeho rady v jejich očích. Jako vždy měla na saku placku s nápisem Nejvyšší paladin. Lenys se svým postavením tak vychloubala, až se i jemu dělali vrásky. Vedle ní seděla Měřil nejvyšší mágině. Její zelené skoro jakoby kočičí oči ozařovali místnost a s jejími blonďatými vlasy si volně pohrával vítr. Na sobě měla jí typickou zelenou halenu s modrými výšivkami a dlouhou odrou sukni pod kolena. Tužkou si čmárala po papíře. Vedle ní seděl, kdo jiný než Malcon. Vždy na blízku Meril. Ty dva jsou spolu něco málo přes dva roky, z jejich cukrování, které byl Cornelio občas nucen vyslechnout, se mu dělalo špatně. Malcon ačkoli působil na první dojem jako milý vstřícný chlapík, k čemu mu nejvíce napomáhaly jeho klukovsky modré oči, a černo-blonďaté vlasy, které se nyní leskly pod svitem lamp, a byli ozařovány občasným pohledem Meril. Uměl být ve skutečnosti dost drsný a občas měl pocit, že většího ctižádostivce nepoznal přesto byl jeden z elitních jednotek, jeden z elitních vraždících strojů. Vedle seděl Mood. Flegmatický chlapík. Myslím ,že s celé rady nejvyšších je právě tento zrzavý chlapík nejmladší. Přesto svými hraničářskými schopnosti nezaostává. Naproti němu seděla Kamile. Cornelius jí pokládal za nejkrásnější ženu tohoto sdružení. Její plavé vlasy které se dotýkali nader a krásná zaoblená pusa, ho vzrušovala ale nejvíce se mu na ní líbily ty krásně modré oči, modré jako jasné letní nebo,jako studánka, to nejvíce dráždilo jeho mužské pudy.James který seděl vedle Kamile. Se potutelně usmíval a mluvil s Kamile. Nerozuměl o čem mluví, z jeho očí však byli vidět nekalí záměry. James byl typický sukničkář, za měsíc vystřídal tolik mladých dam, kolik on ani nepotkal. Upřeně se na Kamile zadíval, jak bylo jeho zvykem, moc dobře si uvědomoval, že kráse bledí modrých očí nejde odolat. . Dveře se otevřely až zaduněli. Do místnosti vešla sebevědomá Teranys. V očích jí zajiskřilo, její krásné zrzavé vlasy seplé v culíku jí obalili krk. "Pojď dál Teranys, čeká se jen na tebe" řekl sametovým hlasem Cornelio. Možná by se zachoval jinak šlo by o Jamese nebo Meril, ale Teranys, která měla jí typické bílé tričko s výstřihem, k té byl vždy laskav, i v královské ložnici. Porozhlédl se, ,místností prolétla moucha. "Sešli jsme se dnes" začal

***

Bolest která na Lynn v tu chvíli padla byla nevýslovná, plakala, plakala tak, že kvůli slzám neviděla ani přibližující se postavy. Pořád jí viděla před sebou, tu její usměvavou tvářičku, a roztomilé oči. "Je mi to líto" promluvila Evanlyn. Až nyní si všiml Lynn tří, které stály u nich. Evanlyn se výhružně podívala na Lynn, jako by jí probodávala pohledem " Je to kamarádka" procedil mezi zuby a zhroutil se zpět do vlny beznaděje. Stále si vyčítal svůj neúspěch, jak jenom mohl být tak neopatrný, je to jeho vina, jen jeho. "Edwarde, uvědomuju si tvou bolest, ale tělo musíme odevzdat stvořiteli než trouchnivý a roznese nemoc" řekl Vlk snažil se být citlivý ale pro Edwarda to byla jen další rána " Tělo" sykl "tělo" zopakoval a podíval se výhružně na Vlka. Nikdy před tím i nedovolil k vůdci víc než tohle " Jmenuje se Lyli" vykřl náhle k vlkovu překvapení. Nikdo se mu nemohl divit. Lynn jen nečiníc seděla na kameni a plakala, jakoby se jí to netýkalo, jen se nechávala unést svou bolesti. "Promiň, ale…" pronesl zdráhavě vlk. Edward uchopil nehybné tělo své sestry do náruče. Ještě z ní cítil teplo, když jí tak viděl, hrnuly se mu do očí další návaly slz. Všichni včetně Lynn ho následovali. Mířil stanu ,kde uchovávaly rakve. V této době se Edward stýkal se smrtí v jednom kuse, vždy mrtvolu poctivě pohřbili, ale nikdy se nesetkal smrtí své sestry, své malé sestřičky, kterou měl na starost. Otevřel jednu z nich. Tu nejmenší a položil jí do ní. Navály se slz zvyšovali. Už pro ně neviděl nárok, nebyl schopen jí zavřít. Evanlyn se k němu přiblížila, a potom jen bezeslova zavřela. Donesly jí až k řece. Ke krásné modravé řece. Vlk k rakvi přistoupil a položil na ní ruku. "Budíš požehnána Lily, ty která zemřela dřív než dospěla, žil spokojeně v nebi, neboť ty se dáváš na dlouhou cestu." Pronesl krátkou modlitbu. Lynn pro žal ani necítila nohy, podlomily se jí. Zhroutila se, jen bezcílně ležela a vzlykala. Přistoupil k ní jeden z přítomných a odnášel jí kamsi do tábora. Edward ať nikdy při pohřbu nebrečel nyní utíral průhlednou tekutinu linoucí se z jeho modrých očí.


" Vzpomínka na tebe

Na tvůj usměv,

Na tvé líce,

My způsobujíce žal

Nezapomenu na tebe

Ani za věčnost samou

Věz, že na tvou krásu, moudrost

Se zapomenout nedá.

Uchovám si tě v srdci, nikdy nezapomenu

Ani ty nezapomínej na

Lily sestru Edwardovo"

Začala zpívat Evanlyn a postupně se k ní kromě Edwarda připojili všichni. Konec si musela Evanlyn trochu pozměnit, ale svůj účel splnila. Rakev se plavila dál, po proudu. "Nikdy ne tebe nezapomenu " špitl si pro sebe Edward skoro až neslyšně. Když se vrátili do tábora. A všichni už se chystali spát. Vešel Edrik s nehybnou postavou v náruči. Edward jí zahlédl jen z dálky, ale stačil si všimnout černých vlasů, černých jako samotná noc.

Optimismus nebo bláznovství

17. července 2012 v 21:50 Na co všechno (ne) myslím aneb jak to vidím já
Co je lepší optimismus nebo pesimismus? Když jsem byla ještě malá vždycky jsem chtěla být optimisma, ani když o tom tak přemýšlím vlastně jsem k tomu neměla pádný důvod, jenom jsem si ve své dětské naivitě vytvořila obraz ,že pesimisti jsou žapšklý lidé bez rodin. Nyní, se snažím počítat spíš s tou horší verzí, z jednoho prostého důvodu: Kdyžvše vidíte špatně, může to jen dopadnout podle vašich představ, nebo v lepším případě líp, což vás mile překvapí (Může dopadnout i hůř, ovšem, ale stále budete alespon z části připraveni) naopak pokud myslíte optomisticky, věci mají opačný výsledek čili, může dopadnout podle vašich předctav, nebo budete sklamáni.

Tak se ptám je optimismus dobrý nebo špatný? Budu se ted ohánět slovy Marie z Assasin creed "Je něco jiného mít otevřenou hlavu, než mít otevřenou hlavu tak, aby do ní mohly srát ptáci". V dnešní době, plné drog a jiných negativních věcí, vypadá optimismus opravdu jako bláznoství. Na druhou stranu, nejde být vždycky jen pesimista, nejde vždycky myslet pochmůrně, někdy je potřeba trochu toho bláznoství ne?