Upozornění! Všechny kmentáře, které se netýkají článku budou smazány pokud nebudou pod článkem"Nástěnka


Říjen 2012

5 kapitola sklo se rozbilo

30. října 2012 v 20:33
Dlouho jsem sem nedala další kapitolu a nejsem si jistá jestli to někdo čte ,ale nicméně tady je

5 kapitola Rozbité sklo

Bolest v hrudníku, nepřestala, nechtělo se jí, nový domov se jí zalíbil, tak Sofii jen tiše trpěla.. Seděla a sledovala oheň který nyní tak krásně plápolal. Vedle ní seděla Lynn. Uvědomila si ,že vlastně ani neví jak vypadá. Obrátila hlavu a prohlédla si jí. Její vlasy byly rudé, jeden pramen měla spletený do copánku. Zelené oči jí skoro svtily, přišly jí něják neobvyklé. Sofii se nikdy nestarala o svůj vzhled něják zvlášť nestarala, ale kdyby ano, chtěla by se podobat jí. Už by odvrátila pohled když si všimla. Ona, ta holka , má špičaté uši, ano má je špičaté, opravdu je to elf? Stejný elf jako v Tolkienovi, jako v Eragonovi. Bože, proč se vůbec díví ,že v tomhle podivném snu, je elf? Nejspíš je to nejnernormalnější věc co se jí dnes přihodila.

Naproti ní seděl Ed. Měl svěšenou hlavu , jen se díval do ohně. Kolem krku jí náhle objaly ruce. Postava které patřily je položila opět k svému tělu a sedla si vedle ní. "Ale, štěňátko, jakpak se dneska máme heh? Potřeboval bych vyprat ponožky" Je to jen sen ne? Nebude se bát " Vážně? Tak si je vyper" řekla a vybrala si tak veškerou dávku odvahu. Cuknul sebou a podíval se jí do očí, jako to dělával Thomas když řekla něco nevhodného. Chytl jí za loket "Měla by si se naučit držet jazyk za zuby" stuhla. V tu chvíli jí přejel mráz po zádech a ona naprosto stuhla. Říkával jí to on, říká jí to pokaždý. On je v její noční můře stělesněným Thomase. Dívala se mu přímo do očí, neuhne, ne teď v realitě možná tolik odvahy nemá, ale ve snnu by mohla mít, ve snu by mohla. Cukla rukou a tím se vymanila z jeho sevření. "Nech mě na pokoji" vykřikla náhle. Byla přesvědčená o tom ,že je to sen , ale byl tak realistický, jakoby to všechno byla pravda, ale ne. Je to hloupost, Je to jako když byla malá a doufala ,že dostane dopis z Bradavic. Samolibě se usmál. "A čím bych se potom bavil" procedil ,ale v tom si stoupl on.

Nepřipadal jí ničím zajímaví, ale ostatní s ním mluvili s ústou, nejspíš byl něco jako jejih velitel, zaslechla ,že mu říkají vlk. "Dobrá, dobrá. Všichni se prosím utište. Tak je zde hodně věcí na vyřešení, začneme tebou" řekl a rukou ukázal na Lynn. Sofii málem zapomněla ,že není sama kdo se jsem "přifařil" ,ale Lynn na rozdíl od Sofii, byla z Wellingheru, Lynn na rozdíl od Sofii, měla svobodnou vůli. "Tak Lynn, uvědumuju jsi ,že ti shořela škola, tudíš se nemáš kam vrátit. Chceš jít za svou rodinou? Máš nějákou? Musím přiznat ,že bych uvítal kdyby si se rozhodla přidat se k nám, jelikoš by se nám mág hodil." řekl. Lynn si vzpomněla na svou sestru. Je kruté ,že jí už od narození strčili do věže, nikdy nepoznala svou rodinu, proskoumávat okoln svět chodila jen parkrát do měsíce. Její sestra by měla bydlet Na slunečných ostrovech. Ale je dost možné ,že už tam není, že zemřela, nebo se jen přestěhovala, kde vůbc bere jistotu ,že jí pozná. U lovců by to měla snažší, nehnala by se za nesplnitelným a česem by si naní i zvykli. "Chtěla bych" začala a na ústech se jí objevil mírný úsměv "Jéct za mou sestrou, na slunečný ostrov" řekla. Radši se požene za nesplnitelným, než žít s vědomím ,že nezná svou rodinu.
"Sofii, nyní ty, nepřišla jsi sem sama, proto první volba náleží tomu kdo tě našel Edwine prosím, máš slovo" žaludek se jí sevřel, nechce svou nejpodivnější noční můru prožít s ním. "Dobrá, vzhledem k tomu, jak jsem jí našel, a vzhledem k reakci po jejím probuzením je celkem očividné, že je z druhé strany, dovolte mi připomenout ,že ze strany od které k nám přišel mor, dovolte mi připomenout ,že ze strany která nás jen svou existenc ohrožuje" "K věci Edwine, není to jediný bod programu" vyštěkl na něj vlk. "O, jistě omlouvám se. Chci jen říct, že jej náhle objevení zrovinka na místě kde se bojovalo, je poněkud zvláštní. Mylím ,že je zvěd krále, myslel si ,že když najdeme malou nevinnou holku, která navíc bude předstírat ,že je z druhé strany a o ničem neví, zrátka se nám jí zželí, navrhuji jí zabít, nebo alespoň oslepit."

"No tak tomu nevěříš ani ty sám" vyštěkl kdosi. Byl to kromě Lynn a Edwina, jediný oho znala. Edward. "Ale šlechetný zachránce Edward se opět ozval, promiň, abych ti připomněl, že rozhodnutí náleží mě." "A dovol abych já připomněl tobě, že jsem výše postaven, tudíš ti mohu dávat rozkazy" "Ale, ne v tomto případě" hádali se jako myši o sýr. A jako ten sýr si Sofii připadala. " Pánové utište se, Edwarde máš slovo oslň mě tvými argumenty" řekl vlk. Všimla si jak rychle zmlkli. Měli v něm opravdu autoritu.

Dobrá, děkuji" odkašlal si a obrátil se ke všem přítomným čelem. "Nezdá se vám to trochu, ehm jak to jen slušně říct, přetažené za vlasy? Už s e přeci v budoucnosti, několikrát stalo ,že se jsem za stejným podivných okolností někdo z druhé strany dostal ne? A stejně tak se v minulosti stal opak" "Ale, ne v tento temný čas" skočil mu do řei Edwin " Edwine prosím, slovo má Edward" řekl vlk a přitom se na něj podíval jako matka na ratolest, která nesnědla zeleninu. "Děkuji, já si skrátka myslím, že smrt je moc velký trest, pokud je Sofii opradu nevinna v což věřím, mohli bychom rozpoutat válku. Navíc, pokud to uděláme, co nás odlišší od něho? Nelišíme se právě soucitem a porozumění, navrhuji dát jí svobodu."

"Poslechl jsem si obě dvě strany, Edward zastává pochopení a Edwin opatrnost. Edward je staršší a tudíš rozumnější, ale Edwinovi náleží první volba, není to lehké rozodnutí." nadechl se a zase vydechl. Sofii, si přála mít už o všechno za sebou, byla by se rozbrečila, kdyby vedle ní neseděl on. Najednou se na Vlkově tváři objevil úsměv,, něco ho napadlo "Rozhodl jsem se , udělit kompromis, Sofii nebude zabita ani jinak znehodnocena, ale nebude jí udělena svoboda, bude vám vždy na blízku." Edwin pohrdavě odfrkl.

" A jak to tedy zařídíme?" řekl nejuctiěji jak mohl, ale přest v jeho hlase zazněla ironie. "Mohli bychom říct Taranee, nějáké kouzelné pouto určitě zvládne" odpověděl vyrovnaně Edward. "Ale notak, jestli jsou má slova pravdivá, odvolat nějáké takové kouzlo pro ní nebude těžké" "Teranee je mocná mágyně, myslím ,že její magie bude přeci jen silnější než nějáké malé holky" "To říkáš ty, na čtaková náklonost, to se ti opravdu tolik líbí? Nebo si s ní spřáhnutý?" "Nevíš čím bys si se oháněl Edwine, tvá argumentace je ubohá, já chci jen zachránit život navinné" "Pánové prosím, přestante se hádat jako malí kluci o hračku, mé slovo platí, Taranee ještě dnes provede kouzlo svázanosti s tebou Edwine" " Nechci s tou malou děvkou mít co dočinění" řekl naštvaně "Dobrá tak s tebou Edwarde" přikývl "Ted se ti to hodí co?" vykřikl pln záště na Edwarda "Posloucháš se vůbec" vyprskl na něj Edward "Edwine, můžeš mi sakra říct co po mě chceš protože ti nějak nerozumím" vykřikl Vlk."Chci Edwardovo slovo, pokud ona uteče bude za ni potrestán Edward" řekl Edwin "O to ti jde heh? Dobrá slibuji"

"Dobrá když jsme se dobrali ke konci drama, můžeme pokračovat" odkašlal. " Myslím, že zničení mágovské školy, a s ní i pravděpodobně vraždy nejvyššího mága má nějáké opodstatnění.Lynn žila jsi tam, nezaregistrovala si za tu dobu něco" nachvíli se odlčel a vybíral pečlivěě následující slovo "podezdřelého?" To slovo z jeho úst a z jeho výrazu zaznělo tak, zvlášzně.

Lynn vzhlédla nahoru, přemýšlela, lovila v paměti, jako rybář kapra Podezdřelého? Prolítávala hodiny přednášek, které jim dával. Pořád dokola se jí umývaly v paěti tváře všech těch který milovala, všech těch teří byli skoro jako její rodina, všech těch kterých jsou nejspíš mrtví. V oku se jí objevila malá slzička, nechtěla brečet, ale nešlo to zastavit. Ústa se jí formulovaly do písmena N po kterém mělo následovat zvučné E, ale najednou jí hlavou bleskla ještě jedna vzpopínka, konečně ta správná. Na včerejšek, ten den kdy naposled... Ne nebude sentimentální, napomenula sama sebe, aspoň ne tady.


"Pamatuji si, že ten den kdy" odmlčela se. Někteří protočily víčky, některým se objevil zvědaví výraz a někteří vypadaly jako když spí. V oku se jí bleskla další slza. "Kdy padla věž, jsem viděla na stole nejvyššího mága dopis. Vypadal oficiálně, s rudou pečetí, byl otevřený tak jsem, já, byla jsem zvědavá a.." T očí se jí linuly další slzy, propukla v beznadějný pláč. "A co?" vykřikl Edwin. Lynn parkrát zajíkala, nechtěla brečet, netěla se rozberečet tady, mezi lovci, ale nemohla se udržet. Musí to pohopit, zhluboka se nadechla. "A přečetla si ho teda jenom úrivek, bylo tak napsáno : Jelikož jste neuposlechli náš příkaz, jsme nuceni" "A dál?" vykřikl kdosi z davu. "Dál nevím, potom tam přišel a já dál nečetla"

"Pane, nemůžeme vědet ,jestli si to správně zapamatovala." řekl kdosi, jeho hlas byl podobný Edwinovu, ale nechtěla mu křidit. "Jo zapamatovala" hájila se "Všechno co jsem kdy četla jsem si vždycky přesně zapamatovala" Byla na svou pamět hrdá. Sice jí fungovala jen na čtení, ale dávalo jí to možnost se flákat a získávat dobré známky. Ale nyní je všechno jinak, všechno se změnilo. Jak moc by se její osud změnil kdyby prostě nevyšla z věže? Kdyby jí to nedovolili. Nejspš by zemřela, ale z nějákého důvodu se jí tato verze příběhu zdála lepší, než realita

"A ikdyby sis, prosím Lynn neurážej se, přece jen zapamatovala tex špatně, je to to jediné co máme" na ta slo ajak na zavolenou přišel muž. Vypadal jako každý jiný, trochu znaveně, ošuntěle, ale pořád hrdě, kdyby se právě nedral k Vlkovi, ani by si ho nevšimla. "Pane" otočil se k Vlkovi "Přijel nějáký Robert, tvrdil ,že ho čekáte" "Opravdu Robert? Zaveď mě tam prosím" prodral se davem k onomu stínu kdo mu oznámil zprávu "Edwarde, Edwine, nepozabíjejte se prosím než se vrátím, oba ještě budeme potřebovat" vhrl za nimi trefně. Edward se podíval na Edwina, díval se na něj, a ne zrovna s láskou, rychle odtrhl oči.

Lynn se nechápajíc porozhlédla po přítomných. Všichni měli ve tváři vepsány dvě emoce překvapenost, nebo naprostý nezájem. Až na Sofii ta stála zaraženě. Zdálo se ,že brečí. Ano vypadalo to ,že jí z oka vypadla slza. Bylo jí ji líto, ale nebyla v situaci, kdy mohla někoho litovat, všechnu lítost si schovala pro sebe.

Vlk se vracel, byl plně zabrán do rozhovoru s "tajemným hostem" byl to postarší muž, přibližně stejně starý jako vlk. Na Vlkově tváři se objevil nepatrný úsměv. Poprvé kdy ho viděla se smát, ikdyž nepatrně, najednou z něj Sofie neměla takový strach. Lovci se posonuli do stran aby mohl projít Vlk i s jeho hostem. "Vážení" začal když se koečně probojoval na své místo. "Tohle je Robert, hlavní a vlastně jediný zakladatel lovců nebo chceteli stínů." odmlčel se aby dodal své vyřčenné větě větší dramatický efekt, vlstně i té větě kterou chtěl právě říct a nechal tak v kažém protýkat pramen zvědavosti "Přináší nám nové zprávy" řekl naprosto neobjasňující větu a rukou pokynul k pomyslnému řečnickému místu.

"Rád vás poznávám,mnoho jsem už slyšel o 6. klanu stínů. Mé jméno je Robert, a vzhledem k vašem úspěchům mám pro vás úkol, větší než jaký jste doposud měli." oči zabodl do každého z nich. Vypadalo to jakoby se jim snažil číst myšlenky. Zvedl hlavu, nebe se hemžilo šedými oblaky. " Chystá se válka" vyplvl rychle "Válka která rozhodne ovšem, válka mezi námi a králem"

Válka? Jaká sakra válka, co je tohle za praštěnej sen? Ráno se určitě probudím s teplotou, v mojí posteli, rmamka mi udělá hořký čaj. Bože prosím ať se už probudím.Pomyslela si Sofie
"Před 23 lety, jsem byl pobočník krále Derecka. Když umíral dal mi dopis s jeho roční dcerou" v davu se ozvaly nechápající šuškání "Odnesl jsem jí na sluneční ostrov, a nyní je pravý čas přivést královu dceru zpět. Vyberem pět stínů z vaších řad kteří pojedou na sluneční ostrov, zítra ráno odjíždíme." řekl a poodstoupil.

Cože dceru? Myslel jsem ,že z královské rodiny zbyl jenom on a jeho syn. To je úžasné, možná máme ještě naději pomyslel si Edward. Celoub dobu bojoval, ale něco uvnitř srdce mu pořád napovídalo ,že to nemá smysl, něco uvnitř něj mu šeptalo, že je v předem prohrané válce, ale teď, měl naději, něco víc, nyní poprvé opravdu uvěřil v nadějné zítřky.

Slova se znovu ujal Vlk. Vypadal překvapeně, většinou své emoce dokonale skryl, ale nyní mu se mu v očí rozhořel stejný plamen naděje, jako Edwardovi, Evanlyn, Julii a všem kolem. "Dobrá za hodinu se sem vraťte určím kdo půjde." řekl tvrě, ale přesto nadšeně. Všichni odešli v naději ,že právě oni budou vybráni, že právě oni půjdou za princeznou.
--------------------------
Bylo kolem 9:00. Lejn se právě probudila. Poprvé za několik let spala někde jinde než v jejím útulném pokoji ve škole. Ne,že by jí její pokoj něják vadil to ne, ale je to prostě nezvyk, něco jiného. Prohlédla si zdi svého pokoje v hotelu, stěny byli bílé, postel byla ze dřeva, stejně tak i malá skříň v rohu pokoje, a prostý stůl s židlí. Ne- nebyl to žádný luxus ,ale víc si dovolit nemohla. Mohla se vrátit domů, ale potom co se dozvěděla o
zkoušce, nemohla se na ně podívat, nemohla s nimi mluvit anižby se nerozbrečela.

Spustila nohy z postele a protáhla se. Nesmí tak dlouho vyspávát, má přece úkol. Ruko zasunula pod polšář a vyndala malý papír s úhledným rukopisem. Opravdu to tam bylo napsáno, nebyl to jen sen. Kupudivu jí to ,ale neudělalo šťastnou ,spíš jí zamrazilo. V skrytu duše, si přála aby to byl jen sen. Tam, kde jsou jakkékoli emoce potláčováný, se rodil strach, a přání aby byla zpět na koleji a učila se o dějinách lukostřelectví, prostě se jen vrátit. Ale ne to nemůžu! Na tehle okamžik jsem se připravovala s Coulem tak dlouho, nesmím dovolit abych si to zkazila jenom protože se bojím, chovám se jako malej spratek, který neví co chce,vynadal si. Je čas splnit úkol.

V cukuletu se oblékla. Nesnídala, už delší sobu měla žaludek jako na vodě, měla pocit ,že se každou chvílí pozvrací. Lísteček si strčila do kapsy. Splnit úkol, ale kde sakra začít? Jak má najít jehlu v kupce sena povzdechla si. Prý někde na severu, moc velkou nápovědu jí nedali. Každopádně to bylo jediné co měla, jediné vodítko, kterého se musela držet. Vlak do hlavního města severní části Wellingheru odjížděl až za deset minut,ještě má spoustu času.

Z pod postele vytáhla malou tažku, jehož obsahem byli, kartáček na zuby, hřeben, zrcátko, nějáké jídlo v podobě bochníku chleba, sýru, lahvi vody a nějákého ovoce. Přehodila si jí před rameno a a záda pověsila luk a toulec s šípy. Otevřela dveře a vyklouzla z pokoje, zamkla za sebou, tou malou otočkou jakoby si spečetila život který doposud žila, tou malou otočkou, se v jejích očí všechno změnilo. Zvláštní co dokáže obyčejný klíč. Vyběhla ze dveří a naskočila do skolo rozjetého vlaku. Naposledy se otočila a spatřila univerzitu hraničářského umění. Malinko se pousmála, spíš smuně než radostně.
---
"Julie já nevím, jseš si jistá?" ozval se tichý hlas v zahradě. Mohlo být kolem jedenáctý večer. Tahle zahrada v tuto hodinu už dlouhou dobu nezažila zvuky. "Anne neboj, všechno bude v pořádku jo? Jenom musíš zachovat klid" její slova jí však moc neuklidnili "Proč nemůže počkat do odpoledne? Určitě by nám to dovolili když jim vysvětlíme situaci" rázně se otočila a oči zabodla do jejich "Zítra možná bude pozdě, já prostě jí musím vidět" vzala ji za ruku "Navíc je vždycky snažší prosit o odpuštění než o povolení ne?"

Její hlas byl plný zoufalství, v očích se jí objevily slzičky, jakoby říkali prosím pojď se mnou "Ale jestli se bojíš tak tu zůstaň, ale já musím" Pustila její ruku a vyšla do temnoty, Anne se podívala na dveře, měla by jít zpátky, mělaby si lehnout do postele, ona nikdy neporušuje zákony, podívala se na Julii. Šla pomalu jakoby doufala ,že se k ní vrátí. Vyběhla ze schodů k ní, nemůže jí v tom nechat, navíc její rodina jí jakýmsi způsobem přirostla k srdci. "Doufala jsem ,že se vrátíš" řekla mírně. Anne přikývla. "Hlavně rychle, nestojm oto aby nás potrestali ,že jsme porušili pravidla, než je opravdu porušíme"

Běžely ani ne deset minut když doběhly k cílu. Onen cíl byla chatrč skoro na spadnutí- Juliin domov. Julie Třikrát zaklepala na dveře a vykřikla "Jorgi, pusť mě to jsem já" Z chatrče se ozvali zvuky, pohyb. Dveře se s otrávným vrzavým zvukem otevírali. V nich stál 20-ti letý kluk. Měl ryšavé nakrátko sestříhané vlasy. Stejně ryšavé jako Julie, byli opravdu sourozenci.

"Jak to s ní vypadá?" vyhrkla hned místo pozravu. Koutky úst se mu nepatrně pohly do smutného úšklebku, z kterého bylo patrné nic moc. "Drží se" řekl však, nechtěl kolem sebe rozsévat semena zoufalosti, už tak jí tu bylo až až. Julie se nahrnula dovnitř a Anne jí nasledovala. " Anne, rád tě zas vidím, ale neměla si chodit, budeš mít jen problémy, to ostatně platí i o tobě Julie, měly byste obě odejít" snažil se jít morálně příkladem své sestře a její kamarádce.

"Jorgi, ty bys udělal to samé, musím jí vidět" měla pravdu Jorg věděl ,že by se za danné situace zachoval jako ona. Al přesto se nedal "Anne, prosm jdi alespon ty, nechci abys měla problémy" trochu uraženě našpulila rty, v jejich příbytku bylo šero, v kterém krásně zářili její plavé vlasy, byla tak krásná. Nesmí jí nechat dostat se do potíží. "Ne, neodejdu bez Julie" řekla rozhodně a šla za ní. Jorg jí následoval "Anne prosím" naléhal

"Ty mě tu snad nechceš?" vyštěkla. Nyní byl šťastný, že je tu taková tma, protože Anne nemohla vidět ,že se červená. "Já ne, já jenom" vzdychl "prostě nechci aby ses dostala do potíží" chytl jí za ruku "Záleží mi na tobě" Nyní byla skvělá příležitost, políbit jí. Byla mladší než on a přesto se cítil tak nejistě, posunul hlavu blíž k ní. Rty se skroro dotýkali když. "Anne, je prominte neruším vás" Jorg se na svou sestru podívala s nenávistí, ale Anne se otočila s úsěvem na rtech. "Ne vůbec ne, kde je? Chtěla bych jí taky ještě vidět"

"Támhle v pokoji" Anne šla za ní, a Jorg taky, co jiého mu zbývalo když mu sestra skazila jedinou šanci se s Anne sblížit.

Všichni tři stáli před zavřenými dveřmi. "Jak vypadá?" zeptala se Julie. "Ty jsi za ní nebyla?" Julie skopila hlavu, chtěla vážně chtěla, ale potom jí ovládl chlad, roztřásli se jí kolena, nemohla otevřít ty dveře. Zvykla si na úsměv na jejích lící, prostě nechce otevřít dveře a podívat se na její dřív usměvavou maminku, kterou skolika nemoc kterou ani neuměli ty neschopní doktoři pojmenovat.

"Vypadá" odmlčel se, hledal správné slovo "unaveně" řekl konečně. Z oka mu vypadla průhledná tekutuna. "Jdeme?" zeptala se Anne, prostě nevěděla co říct a tohle bylo to jediné co jí napadlo. Jorg i Julie přikývli. Otevřela dveře.
Místnost byla osvícená, jako jediná v celém domě. Jediné co v ní bylo, byla obrovská a mohutná postel. Ležela v ní, starší dama, spala peřinu měla nataženou až ke krku, přesto jí byli vidět černé žíly,simpton té šílené nemoci která se poslední dobou všude objevuje, té kterou lékaři ani nepojmenovali a bohužel i té na kterou neměli lék.

Julie se rozplakala, běžela k posteli chytla matku za ruku "Julie"špitla její hlas byl tak slabý a chraplavý, nejspš jí už moc času nezbývalo "Ano, ano mami jsem to já" vzlykala "Holčičko co co tu děláš?" řekla pomalu mezi slovy dělala pomlky. "Chtěla jsem tě vidět" vzlykla, vypadala jakoby sebou měla každou chvíli seknout. Anne přiběhla k ní a podepřela jí rameno. "Anne zlatíčko ty jsi tu taky?" Zeptala se Anne přikývla, co jiného měla dělat. "Děvčata, musíte se vrátit do kláštera" řekla pomaleji a potišeji, skoro tak potichu ,že i špendlík který by spadl na zem by jí přehlušil."Ale mami" zaprotestovala Julie "Slibuji ,že zatÍm neumřu ale už se prosím vraťte" Julie přikývla, ale neměla sílu vstát.

Cítila zvláštní tlak který jí celou ovládl, roztřásla se, tekly jí slzy, jakoby jí něco připoutal k podlaze,a jediné co jí dovolil bylo brečet. Anne k ní přiběhla, jakostrážný anděl, jeko její nápomocný duch, podala jí ruku. Julie vděčně přijala a společnými silami jí dostaly na nohy, nic neřekly, jen se na sebe podívaly. Jakoby se domlouvali telepaticky. Anne otrhla pohled vzala jí za ruku, stisk nepolevila a táhla jí za sebou ven s téhle místnosti, s té deprese, dál od její matky, čekající na smrt. . "Miluju vás" ozval se teknký hlas za nimi.

Skoro už nemohly když se před nimi rozprstřel klášter, hned za nímjsou ubytovny, mají skoro vyhráno. A právě to slovíčko skoro je dostalo do pořádnného problému. Ozval se za nimi totiš přísný, tvrdý a malinko pobouřený hlas, který by radši přeslechly, leč byl tak nahlas ,že to nebylo v rámci sil. "Dívky" řekla jen ,ale z jejího hlasu jim naběhl mráz po zádech, pomalu se otočily. "Paní profesorko mi jsme jen" přísně zvedla prst "To mi objasníte zítra ráno před ranní modlidbou, budu vás očekávát, a předpokládám ,že se nyní v co největší tichosti přesunete do svých postelí"

----
Zhoupl se na židli a unaveně zívl. Seděl v honsném křesle a sledoval hodiny. "Doufám ,že vás neruším svým výkladem v pozorování" jelikoš byl hnědovlasí maldík v místnosti sám , dalo se to vzít jen osobně. "Ehm prominte" řekl a sklopil hlavu. Profesor se otočil čelem vstříc k hodinám. "Nic méně je už dost hodin, pro dnešek jsme skončily." řekl a vzal do ruky obrovskou knihu s nápisem: "Dějiny aneb co se skrývá za skřápkou?" "Prosím, pokuste se do příští lekce opět nezapomenout na látku , velice byste mi tím ulehčil práci"

Will se usmál, konečně se odprostil od řečí typu "Kdysi dávno se náš vesmír rozdělil..." to základní přeci vím nebo ne? A koho zajímá jaký druh energie rozštěpil naše dvě strany? Hlavní je ,že to tak prostě je, bože ten dějepis je tak nudný Přemýšlel cestou na lekci šermu.

Šerm ho na rozdíl od dějepisu bavil. Jeho mistr Caren byl pro něj jako otcem. Rozhodně lepším než otec kterého má. A jeho syn je jako Williův bratr, nejspíš ho jmenuji pobočníkem. Vždycky když na to pomyslel zamrazilo ho. Oteřel dveře "Á Williame čekal jsem na tebe, meč máš u krbu,vem si ho a půjdem ven" Will přikývl neprotestoval, nepozravil, jen splnil rozkaz.

Meče tancovaly jako v baletní škole, a řinčiliu tho jakoby si k tanci zpívali. "Kde je Calleb?" zeptal se Will a odložil meč na znamení přestávky. Caren si sedl vedle něj "Znáš ho, někde s zdějšími děvčaty" Willovi se na obličeji objevil potutelný úsměv. Calleb byl vtipný, statečný a milý ,ale bohužel byl taky neskutečný sukničkář. "Jo to znám" přisvědčil.

"Můžeme pokračovat?" zeptal se Caren. Will se zvedl a popadl měč,což se nedalo vyloit jinak než ano. Meče opět tančily, meče opět zpívaly.

Caren udeřil z leva Will útok zablokoval a pokusil se o vlastní na protější straně, který dopadl stejně. Výpady se zrychlovali. V tom nejrychlejším Williamovím utoku, Caren uhl doprava, William takové počínání apsulutně nečekal a klopýtl, a to jen přilil olej do ohně, Caren mu jednduchým výpadem sebral meč z ruky na který se právě nesoustředil kvůlu své rovnováze. Zápas měl již svého vítěze. Wlliam neudržel rovnhováhu a spadl na zem.

"Při zápasu musíš používat mozek, předvídat další výpad ,ale nespolehat na něj" zněla krátká rada mistra svému učni. Za nimi se ozval potlesk. Hnědovlasí chlapec se okamžitě otočil a spatřil svého kamaráda, skoro bratra. I Caren se otočil a spatřil svého nezbedného syna.

"Vidím Wille ,že jsi zase přistál prdelí na zemi" řekl posměšně ,ale přitom přátelsky. Podal mu ruku Will vděčně přijal a postavil se na nohy. "A já zas vidím ,že tě tvé údy opět zatáhly do něčí postele" řekl stejním toném. "Jo,jo , hele potřebuju si s tebou o něčem promluvit, kdy vám končí hodina?" "Právě skončila" řekl tvrdě Caren a sebral meče. "Callebe, dneska vaříš večeři a upozurňuju tě ,že další ovesnou kaši ti vrátím s smýchanými vnitřnosti" "Proč si nemůžeme najmout hospodyni?" "To víš ,že jo ,nebudu dva měsíce vydělávat na to ,aby jsi si měl s kým zalaškovat" "Fajn, něco uvařím" křikl a jeho otec spokojeně odešel

"Fajn, tak mluv máš asi hodinu a půl" "Jo jasně ,ale tady ne" vyhrl na něj pohld typu vážně? "Copak se děje, někdo ti ukradl ochranu?" "Wille, myslím to vážně" "Páni, pamatuju si ,že si se mnou mluvil vážně jenom jednou a to si tě chtěla vzít April" Calebovi se na obličeji vykouzlil křivý úsměv. "Tak kam pujdem?" zeptal se Will a přhodil s přes záda brašnu. "Nahoru na komec k seníkům, nikdo tak už roky nechodí Will přikývl.
------------
"Pane, lidé se ještě víc bouří, dneska zabili 20 bezduchýc" řekl chropticí hlas za ním. Pořád koukal z okna, nic neřekl. "Kvůli přípravě toho kouzla se Wllingherem roznesly výpary které zabíjí poddané" "No a?" řkl konečně a podíval se svému luhoi do očí. Vypadal unaveně" Možná si drahý Tyberio zapomněl na účel toho, proč to kouzlo děláme, chceme vyhladit z povrchu zemského všechny ty ptotestanty, tynevděčníky" vždycky když o tom zčl mluvit hráli mu v očích plamínky zlosti. Jak si to vůbec můžou dovolit heh? Po tom všemco jsem pro ně udělal

"Pane, jsme takle příliš nápadní, lidé se bouří je možné, že překazí náš plán a zabíjí to i naše vojáky" Cornelio zabodlsvůj chldný a vražedný pohled do jeho unavených očí. Příliš unavených, stárl to ano, ale bylo tu určitě ještě něco víc, měl rozšířené zorničky a potil se, něco mu tajil, možná proto ,že se bál, možná proto ,že už mu to bylo jedno "Jsi neodbitný Tyberio, dobře zavolej mi Meril a Kamile" sluha svorně přikývl a odešel.

Za necelých deset minut už před ním stála. Nejmocnější mágyně Meril. "Děje se něco?" zeptala se Meril tím svých jemným hláskem. Byla tak mocná, ale zároven byla slabá, měla v sobě něco co mu překáželo- soucit. "Jak pokračují přípravy?" zeptal se bezzájmu, věděl naprosto přesně jak na tom jsou. "V rámci možnosti" odpověděl Meril. "No vlastně mi jde o tu nemoc která se poslední týden šíří okolím, lidé umírají a jejich milovaní se bouří, ale co hůř napadá to i naše lidi, měly byste s tím něco udělat, něják ten lektvar izolovat, nebo tak něco"

"Prosím? Myslím ,že nechápu o čem mluvíte" Sevřel ruku v pěst "No o tom lektvaru s kouzlem který připravujete, jeho výpary se šíří všude" "Vyloučené" "Meril na tohle nemám ani náladu ani nervy, prostě s tim bublajícím lektvarem něco udělej jo?" "Snažím se jen říct, že to lektvarem určitě není, ještě jsme nezačali vařit jen scháníme ingradience"

"Vy jste ještě nezačali? Proboha Meril řekl jsem ti ,že to má být co nejrychleji" jeho zdroje nejspíš nebyli tak přesné, jak myslel " Počkat, když to není tím lektvarem tak sakra čím?" Ha! Že by mu to konečně docvaklo, vždycky si najde jakoukoli maličkost, aby mohl někoho seřvat. "Nevím pane"

No dobrá, je to nějáký druh magie? Možná to je jen nepovedný útok na hrad" "Ne pane" "Určitě?" "Pane, musel by toto kouzlo vykouzlit nesmírně mocný mág, a i tak je téměř nemožné, kouzlo takové síly zamaskovat tak, aby nebylo zjevné, že se jedná o magii" "Je možné ,že ho vykouzlil on, před tím, než jsem ho nechal zabít" koutky úst se mu při slově zabít zachvěli, považoval to za úspěch a jasné gesto, nesmířím se s otporem.

"Nemyslím, na přípravu takového kouzla je zapotřebí nejméně měsíc, navíc by takové kouzlo spadalo pod kategorii zakázené, navíc smrtící pro nevinné občany, takové kouzlo by nevyčaroval" Když o něm mluvila měla v hlase určitou ústu. Vzhlížela k němu, byl je a vždycky bude pro ní nejvyšší mág. Měla výčitky svědomí ,že nezabránila v vraždě jejího bývalého profesora. V oku se ji zachvěla malá slzička, ale nesmí dopustit aby si jí všiml, nesmí vidět ,že je slabá. Má být nejvyšší mágyně ne? Ona je je oddaná, nesmí ukázat slabost, nesmí být slabá

"Dám na tvá slova Meril, ale když to není kouzlo tak co?" konečně ho tento problém začal zajímat "Pane, jestli si vzpomínáte, kdysi se Wellingherem šířila podobná nemoc někdy v 16 století tuším" "Meril myslís ,že?" "Jiné vysvětlení nemám"

Pokýval hlavou"Tyberio! Tyberio kde ksakru vězíš?" "Pane já" "Víš co?" skočil mu do řeči "Ani radši neodpovídej, zavolej mi Malcoma" "Pane, Malcon za chvíli odjíždí na váš rozkaz zabíjet povstalce" "Mise se ruší, tohle je důležitější, dohoň ho a přiveď ho sem hned" Tyberio přikývl a rozeběhl se pryč. Bylo to až komické sledovat toho starého muže jak se snaží utéct pánovo hněvu

"Meril"řekl jejím směrem ,ale neotočil se "Mh?"hlesla " Pořádně sebou mrskni, at máme připravené to kouzlo ,než zestárnu, nebo než mě zabijí" přikývla "Můžu už jít?" "Musíš" Meril rychle vypadla. Při cestě zpátky k jejímu procovišti si oddychla. Vždycky když jí k sobě zavolal sevřel se jí žaludek,, vždycky měla strach, ž se dozvěděl pravdu.

"Pane, vedu vám Malcoma" řekl Tyberio a pokynul k muži, který byl opásaný velkým mečem a připraven k jízdě na koni, připraven zabíjet. "Malcome, objevil se důležitější úkol ,než jsem ti dal"

"A ten zní?" zeptal se s skrývanou zlostí. Proč by mě mělo naštvat je to ,že mi ten parchant zrušil úkol na kterej se připravuju týden heh? O co k sakru tak důležitýho jde? Šířil z něj vztek, vlastně mu nešlo ani tak o ten nanicovatej úkol ,ale o to ,co bylo celou dobu skovaný pod povrchem, o to co ho sžíralo ze vnitř jako parazit.

"Slyšel si o té nové nemoci co se šíří Wellingherem?" řekl bez zájmu, jakoby mu to bylo jendo, jakoby to považoval za rutinu. "Prý zabíjí i naše lidi" doplnil, jelikož naštěstí špatně pochopil Malcomův výraz, to co se mu objevilo v očích nebyla nechápavost, ale něco co se u oddaných objevuje jen málokdy a ještě méně u nejvyšších. V oku se zablýskl smutek, zlost a beznaděj, pocity které potlačoval jak jen mohl. Pocity které by neměl vůbec cítit.

"Jo slyšel jsem o tom" řekl krátce a tvrdě, možná až moc, nesmí pojmout podezdření, nesmí ho vidět bezradného.

"Dobře protože je to tvůj nový úkol, najít příčinu, a zničit jí" "Cože?" vykřikl "Neslyšel jsi?" řekl povýšeně, jeho ruka se zachvěla, tak rád by mu dal políček, ale nemůže, co by se sním pak stalo? Ruku strčil zpátky do kapsy. "Ano, jenom ono, je to…" "Je to co? Malcome něják ztrácíš" "Je to nesplnitelné"

"O, Malcome, Malcome, na hodiny dějepisu si asi chyběl ,že? Možná proto byl tvůj bratr můj oblíbenec, nekoktá" zase,zase ten zas*anej povýšenej ton, a můj bratr? Šířil z něj neskutečnej vztek "Tak si o pomoc požádejte jeho" vykřikl v zápalu vzteku, srdce se mu rozbušilo, proudil v něm adrenalin, zabil už mnoho lidí ,ale nikdy v něm nepumpoval takový adrenalin, takový vtek,

"Rád bych, ale tvůj bratr jakožto mág dělá na lektvaru a ještě jednou na mě promluvíš takovým tonem a dál ti urazit hlavu" Začátek věty zněl klidně jakoby to chtěl přejít, u konce na Malcoma řval, křičel na něj se svým povýšeným tonem. Malcom přikývl.

"Podívej se do učebnice z Dějepisu, už se to dělo." Malcom přikývl a odcházel "Počkej, na tomhle úkolu s tebou budou pracovat Lenys a Mood, přijdou za tebou za chvíly do knihovny" přikývl a sáhl na kliku "A Malcome, přečti si taky knížku o úctě ke svému králi" Ruka se mu zachvěla, opět ta palčivá chuť praštit ho.

Něco je špatně s počasím

27. října 2012 v 18:18 other
Podívali jste se dneska někdo z okna? Nevím jak vám ale mě zasněžené barevnné listy přijdou poněkud humorné no já nevím sníh v říjnu? No ikdyž bývá občas v létě počásí podobající se podzimu, sníh v říjnu jsem ještě nezažila. Jak jsem tak sledovala jak sněží dostala jsem chuť napéct vánoční cukroví a ozdobit stromeček, všechno je to takový moc vánoční. Zima letos přichází až příliš brzo. Když jsem přišla s teorii ,že sneží možná proto ,že bude konec světa tak příroda chce abychom jsme si užili všechna roční období, řekla mi matka ,že se rouhám, ikdyž to nejspíš vzala spíš jako vtip, ostatně jsem to tak vzala i já.

Ale zpět k temátu- počasí. Né že bych sních neměla ráda, vždycky jsem ho milovala. Je tak bílý a bezelstný, přijde mi jako pravda- čistý, občas není příjemný, ale je ta nejlepší stavebnice. Zimu, sníh, Vánoce a všechno ostatní spojené s tímto ročním obdobím mám ráda, jenom je to nezvyk probudit se pár dní po drakiádě a vidět zasněženou krajinu. Letost budu poáhat tak jako každý rok při "Dětské Halloweenské cestě" vzhledem k počasí mě napadlo ,že bychom mohla být obživlý sněhulák.

Na okně se mi vyrábí jinovatka, půvabné tvary, které nikdy nic nepřipomínají, ale přesto připomínají všechno. Takové malé zimní kouzlo.

Pokud u vás nesněží mám tu pár fotek vyfocených z okna na naší zahradu, nejsou nic moc, jen tak pro představu




Proč je pondělí nejhorší den

26. října 2012 v 9:05 Na co všechno (ne) myslím aneb jak to vidím já
Pondělí-každý ho nenávidí ,ale přesto každý týden bezvyjímek přijde . Ráno zazvoní budík, spustí se ta nenáviděná písnička, promneme si oči a s největší nechutí vstaneme z postele. Denní rutina začíná, všechno to před čím jsme se schovali přes výkend, začíná znovu.

Ráno si sednu na kraj postele, snažím se probudit se, ale skončím znovu na posteli, zbudí mě až pomyšlení ,že jsem jako vždy porušila svoje přecevzetí a v neděli večer jsem si opět nepřipravila učení do školy. Ve zmatku hledám napřeskáčku džíny a matiku. Potom si ještě uvědomím ,že jsem zapomněla na úkol z Češtiny a ,že nás čeká ohlášená písemka z Dějepisu. Potom většinou vyběhnu ke stolu kde už sedí moje matka a dojídá snídani, moje tam na mě už čeká, mamka je schodou okolností i moje třídní učitelka, čil má stejný začátek pracovní doby. K snídani si vezmu učebnici abych dostala alespoň 3. Jakmile matka odejde vyhodim snídani a vyčistim si zuby a pokusim se z mého obličeje udělat něco no lidského- Mision inposiblle. Potom se podívám na hodiny a zjistim ,že jsem měla už byt ve škole a z bytu vystřelim jako namířená střela.

Celá udýchaná doběhnu ke školy, ještě ani nedojdu do třídy a už se těšim domů ,už vím ,že se mi dnešek nebude líbit. S velkým utrpením si prosedím šest hodin pekla, ale moje touha po domově se zvětšuje když zjistím ,že mám dneska ještě 2 kroužky tak se domů dostanu až ve čtyři, bože jakej **** dává kroužky na pondělí? Ve čtyři sebou celá vyčerpaná mrsknu na postel a abych si zlepšila náladu pustim si jeden díl Doctora Who ikdyž teď když musím čekat až vyjde další díl to spíš dopadne na Big Bang theory. Když si konečně vylepšim náladu vyndám Zeměpis a dělám domací úkoly- co víc si přát?

A proč ,že je pondělí nejhorší den? Ne proto ,že mám nejmíň oblíbený předměty, nebo protože se dostanu domů až ve čtyři, ale protože něco končí, končí krásnej volnej výkend na který se celý týden těšim a který uteče jako voda, nesnášim konce, proto je pondělí nehorší den, protože končí volna a začínají povinnosti, je to stejné jako s Zářím, taky něco končí, něco musí skončit aby něco začalo, ale tenhle začátek se mi nelíbí, zároveň ,ale vím ,že zapár let budu vzpomínat jak báječně jsem se měla, ale žiju přítomnosti