Upozornění! Všechny kmentáře, které se netýkají článku budou smazány pokud nebudou pod článkem"Nástěnka


Listopad 2012

Užasný narozeniny

24. listopadu 2012 v 22:29 Něco o mně aneb můj deník
Jako každý rok i letos se v kalendáři objevilo datums nápisem moje narozeniny. Letos byli vážně vydařené kromě oblečení, čokolád a peněz jsem dostala krasný výkonný a hlavně jen můj Notebook. Nemůžu se ho nabažit, vlastně sem zprvu na vlastní narozeniny zapomněla, ráno mi mamka přála a já na ní koukala jak na blázna, než mi to docvaklo. Tenhle týden se mi i docela dařilo nepočitaje spackanou písemku fyziky. Jako poslední a nejsladší dárek jsem dostala DOCTORSKÝ DORT, od mé drahé maminky. Nejlepší 13 narozeniny. Vlastně jim říkám Present day.

Náhoda- jen bílá paní s černým kabátem

11. listopadu 2012 v 10:42 Jednorázovky
Zaměřila jsem se na první slovo- Náhoda. Obrázek jsem malovala já, ale je přefocená, tak kvalita nic moc.

Náhoda si s námi hraje hru. Je to paní v bílých šatech s černou kápí která obchází domy. Nebýt ní spoustu věcí bychom neměli, vše by bylo jiné, děkujeme jí a proklínáme jí. Ale jde žít bez náhody? Jen pouhá minuta, jeden omyl, jenom omyl se všechno od základů změní. Náhoda vládne neskutečné síle. Dalo by se říct, že manipuluje s našimi životy, ale je to pravda? Manipulujeme s nimi my. Náhoda je jen paní která tahá za nitky, která postrkuje, náhoda je jen osoba na kterou můžeme svalit vinnu. Náhoda dokáže neuvěřitelné věci, ve vteřině změnit život, k lepšímu, k horšímu. Je to jen další osoba, další síla která s námi mává.

"Chci být zpěvačka" řekla rozhodným ale ustrašeným hlasem. " Cože?" vykřikl náhle. Vždycky když se naštval zachvělo se mu levé oko a zčervenalo pravé ucho. "Já, ráda zpívám a učitelka mi řekla ,že bych mohla zkusit konzervatoř, a já chtěla bych to zkusit" zněla tak neklidně, couvala, věděla ,že to přijde, bála se. "Zopakuj mi to, řekni mi to do očí." Celá se chvěla, podle toho jak ho znala byl by celý vzteky bez sebe, ale teď jakoby se něco změnilo, je možné ,že třeba. "Chci se stát zpěvačkou" chytl jí za ruku, pevně stiskl, vypískla bolestí.

"Teď mě poslouchej, nebudeš poslouchat co ti říká nějaká kráve ve škole, budeš poslouchat mě, a já ti říkám ,že bude sekretářka, vezmeš si nějákýho pracháče a budeš se o nás s maminkou starat jasný, nemáš na to abys byla zpěvačkou rozmělas??" Jeho oči byli vražedný, pivní pupek se zachvěl. Prohlížela si ho, vždycky když se zahleděla na toho ožralu, který má být její otčím, zvedl se jí žaludek. "Ale já, možná by se mi to povedlo" Švihl s ní o zem. Z hlavy jí vytryskla krev a z očí slzy. "Poslouchej mě!" otočila hlavou směrem od něj, nechtěla ho vidět, nechtěla aby viděl její bolest. Byl to poslední vzdor. To jediné na co se zmohla. Chytl jí za zkrvavený obličej. "Slyšel jsem tě zpívat zní to jako když škrábeš nehty o tabuli. A s tímhle obličejem se stejně nedostaneš, podívej se na sebe, jsi odporná."

Vytrskly jí slzy. Nechtěla to nechtěla ho poslouchat, jeho slova se jí znovu zaryli do srdce a přehrabovali se v něm. Dostal jí, zlomil to poslední co měla, naději. Odepnul si pásek. Znovu, zase, opět. Rozechvěla se "Abysis pamatovala co je přední" řekl a máchl s ním. Zadívala se na ní, na její matku. Seděl naprot ní,brečela, ale nic neřekla. Je to tu znovu, zase je na to sama. Zase jí zmlátí. Zavřela oči, očekávala bolest, ten zvuk když se kovová přezka dotkne jejího ubohého tělíčka.

"Je čas vstát, vstát, vstát!" zapípal budík na nočním stolku. Zpoza postele se objevila ženská ruka, zašmátrala po malém černém tlačítku. Pípání ustálo. Unaveně se převalila na bok sousední postel byla prázdná, zase tu nebyl přes noc, udělal jí to zase, vlastně už jí to ani neudivovalo, vlastně by se dalo říct ,že všechno zůstalo při starém. Promnula si oči, konečně se probudila s té hrozné noční můry jménem minulost. Podívala se na ruku, pořád tam byla, malá skoro nenápadná jizva, něco co jí vždycky připomene ,že je naprostá nula, něco co jí připomene její minulost, to že se nikdy uplně neprobudí z té noční můry. Ne, po tom všem už nesmí začít znovu brečet.

Vysoukala se z postele a natáhla si sukni a halenku. Musí být rychlá za chvíli jí jede autobus. Popadla kabelku na židli, a vyběhla z bytu, zase se nestihla nasnídat. No co koupím si něco cestou. K zastávce doběhla přesně ve chvíli kdy se autobus pomaluu chystal odjét, rychle naskočila. " Kam to bude?" řekl znuděně seriozní pán který seděl za volantem. Nejspíš už měl své léta. "Na floru" řekla když si v hlavě přeložila otázku, potom mechanicky vytáhla stejnou sumu, jako platila každý den, a sedla si na sedačku. Zase se nestihla nasnídat.

Zazvonil jí mobil. Ta otravná melodie když jí volal to hnusný starý prase. Občas když je sama představuje si ,že ho zabíjí, ví ,že by to nikdy neudělala, ale taky ví, že ho z celého srdce nenávidí. Nechala homor přejít do hlasové schránky. Potom ho vyslechla "Ahoj zlato, dneska jsem to nestihl ,ale přijedu odpoledne, chci mít na stole domácí řízek s bramborem, a ještě něco zapni si ku*va ten mobil, proč jsem ti ho asi kupoval? Nech to ho, ne. Pá doma" Bože to je takovej idiot, Věděla ,že je jí nevěrný z každou ku*vou která se kolem něho michne, ale proč jí to pořád ukazuje? Smutně si povzdechla znala odpověd, protože ví ,že od něj neodejde, že nemůže. Dostal jí na lopatky.

Zasunula sluchátka do uší a pustila písničku, chtěla by jednou, aspoň jednou být tím kým chce, ale jediné co může, je odpoutat se od reality za znění krásné melodie.

Za chvíli se ocitla před budovou s velkým názvem B and D STYLE společnost která navrhovala ty nejhorší modely které znala. Otevřela dveře a ukázala vrátnému vizitku s jejím jménem. Za dva měsíce tu bude pracovat už 6 let. U recepce seděla Sára. Měla tak krátkou sukni ,že by si jí člověk spletl s spodním prádlem, žvýkala žvýkačku, všechno zůstalo stejné, nic jí kouzelná víla nezměnila, od té chvíly kdy se v jejím životě objevil nový otčím, přestala věřit na pohádkový konec. Přestala věřit naprosto ve vše, i v sebe.

" Měla bych tu mít balíček" řekla jí, snažila se nezadívat do těch znuděních očí. " Jo tady je" řekla a podala jí ho. Při té jí nevídané námaze jí málem vypadla žvýkačka. Skoro se jí až štítila dotknout, ale co se jí tak mohlo stát? Občas když byla sama, a dostihl jí stín minulosti, představovala si vlastní smrt, je to zvláštní, ale připadalo by jí to jako osvobození. Osvobezení v podobě smrti, konečně by mohla vypadnout z nejhorší možné verze jejího života, jaký si mohla představit, je to všechno jak řekl, to jí na tom deptalo nejvíc.

"Jo dík" řekla a otočila se "Počkej" vykřikla a tentokrát si žvýkačku v puse neuhájila a spadla ji na zem. "Proč?" zeptala se nechápavě "Měla jsem ti vyřídit až přijdeš od šéfa, že za nim máš okamžitě přijít "A proč se nezmínil?" zavrtěla hlavou a uchopila časopis který ležel na pultě.

Jeho kancelář byla až ve druhém patře, výtah byl mimo provoz , musela jít po schodech. Břicho jí svíral divný pocit. Bála se ,ale proč? Neudělala nic špatného, nemá důvod se bát a přesto jí strach obejmul a zajal jako brnění, které jí ubližuje. Když jí chce vidět, nevěstí to nic dobrého. Tahle firma existuje asi 10 let, aod té doby co jí přebral on, její kvalita i tak na nule klesla ještě o nejmíň deset úrovní, vlastně už jenom odpočítávala dny kdy zkrachuje. A on to věděl, všechnu vinnu svaloval na každého kromě něho, vlastně by se ani nedivila kdyby za krach za chvilku mohl Medvídek Pú.

Když celá udýchaná došla ke dveřím,strach jí naprosto celou pohltil. Vlastně jí už pohltil dávno, jen zvyšoval své dávky. Pomalu otevírala dveře, jako v nějákem hororu, kde by se právě měla objevit příšera.

A taky ,že objevila v podobě stárnoucího chlápka, navlečeného v nepadnoucím obleku. "A už jste se uráčila přijít do práce?" vyjel na ní místo pozdravení, občas by jí zajímalo jakou příručku o slušném chování čte. "Já, přišla jsem včas přesně s začátkem pracovní doby" řekla roztřeseně, občas by chtěla působit sebevědoměji, ale to by taková musela být. "Pokud chcete být dobrou pracovnicí, máte chodit před začátkem pracovní doby!" vykřikl . Přikývla. "Posadte se!" Poslechla ho, v jeho hlase bylo něco nezvyklého, už to jí mělo varovat.

"Víte, podle přehledu pracovních sil, máte nejnižší výkony, pokud se okamžitě nezlepšíte, máte padáka, rozumíte" ustrašeně se na něj podívala zmohla se jen na ubohé: "P-prosím?" " Nikdo nechce zaměstnat koktavku " řekl tak posměšným tonem. Zvedl se ze židle a stoupl si za ní. Rucejí položil na ramena " Ale já věřím, že společně tento problém vyřešíme" pošeptaljí do ucha, ruce posouval stále víc a víc dopředu, až jí dlání objal prsa.

Celá se rozklepala, najednou se jí chtělo zvracet, strach vystřídala jiná emoce, snad horší než předešlá, a to beznaděj. "Já, myslím ,že vám nerozzumím" řekla roztřeseně. V hlase se odráželi její emoce, už nějakou dobu koktala. Bála se mluvit. "Zítra přijdete do Motelu "Wild Rose" a zůstanete přes noc, už rozumíte?" zněl jako by se bavil z jejího utrpení. "Ale já" snažila se bránit,bojovala v předem prohrané válce. "Jinak vás vyhodím, bud přijdete zítra, nebo se můžete rovnou sbalit" obešel jí a díval se jí přímo do očí. Proč si vždycky vyberou jí? I na tuhle otázku si dokázala sama odpovědět, protože je bezbranná.

Přikývla "Prosím nevyhazujte m-mě, já ehm p-přijdu" řekla, bylá celá mokrá, zpocená a jenom stěží zadržovala zvracení. "Jsem rád, že si rozumíme, ale už jdi mám práci." Přikývla a odešla, zamířila přímou čarou do koupelny, chtělo se jí zvracet, už to nemohla zadržovat. Už by to nesnesla díl, zavřela se na nejblišším záchodě, a vyzvarcela všechno co jí ještě zůstalo v žaludku. Opřela se o zeď a rozbrečela se. Vzlykala, plakala a nadávala jak jen mohla, už od minulýho týdne si nepřipadala tak mizerně. Co to vlastně změní? Už tak je to všechno na ho*no. Vlastně nevěděla proč se už dávno nezabila.

Sáhla si do kabelky, třetí přihrádky a vytáhla sáček nadepsaný hvězdičkou, věděla co to je, to jediné co jí udělá alespoň na chvilku štastnou, před tím než se nadrogovala jí byla jasná jedna věc, zítra se zabije. Už nemůže dál, při představě mře by tu byla ještě pět nebo deset ale, nebo jenom pl měsíce, při té představě se rozbrečela. Je smutné, že se jí smrti jeví jako spása.
*** (dalšího dne ráno)
Ráno vyběhla na ulici věděla kam pujde. Ne jako každý ráno do té jí tak nenáviděnné práce, dneska chtěla jít někam, kde to měla ráda, dneska chtěla jít k mostu nad řekou, tam jedině se cítila v bezpečí, tak chtěla odejít , tam chtěla zemřít. Šla rychle a rázně, poprvé v životě si byla sama sebou štastná, poprvé měla pocit ,že by jí to mohlo poprvé udělat štastnou. Chtěla se zabít už včera, ale něco jí řeklo, že by měla počkat na ráno, nevěděla proč, něco jí pošeptalo ať počká ještě pár hodin, poslechla to.

Byla už rozhodnutá, vážně rozhodnutá, když se všechno změnilo, když bylo všechno jinak. Později když měla část přemýšlet, tak si vzponěla ,že na protější straně ulice viděla paní v bílých šatech a v černém kabátu, vypadala jako princezna.

"Dobrý den , vy jste slečna Andrea Nováková?" ozvalo se za ní, když uslyšela své jménootočila se, stála tam televize. "Já, a-a-no ,ale ć-c-c-ose děje?" vykoktala ze sebe "Pamatujete si jak jste před třemi měsící zpívala národní hymnu jednomu z členů štábu?" "Já jo ,ale já nechhápu to" "A mohla byste mi ukázat nějáký průkaz?" schodou okolností sebou měla občanku, ikdyž jsi jí jen zapomněla vyndat z bundy. Nic neřekla jen jak v omráčení vytáhla průkaz. " Ano, tak v tom případě vám gratulujeme, postoupila jste mezi tři finalisty, v soutěži "Hledáme hlas"
*** o 10 let později.

Seděla v křesle svého krásného domova. Všechno se jí změnilo, k dobrému. Soutěž nevyhrála, byla druhá ,ale nyní má smlouvu na desku, vykopla svého tzv. manžela s bytu a odstěhovala se co nejdál mohla, konečně byla štastná, a za to všechno vděčila náhodě, když náhodou počkala do rána, když náhodou se nezabila.
A bílá paní? Na posledy jí viděli u skal před chalupou.

Britský fenomén s sonickým šroubovákem- Doctor Who

6. listopadu 2012 v 20:06 Klub filmového diváka
Británie se vytasila s podle mého názoru s úžasným novým seriálem Doctor Who. No ikdyž termín "vytasila" nejspíš není vhodný termín jelikoš se s ním "vytasila" v roce 2005 ,ale k mé osobě se zvěst o tomhle seriálu donesla až teď, no vlastně letost o prázdninách ale právě trpím Doctoro mánii, nebo vlastně doctoro apsťákem, protože nový díl vyjde až po Vánocích.

Ale nechtěla jsem mluvit o svým apstáku, chtěla jsem trochu přiblížit tenhle seriál. Ono se to špatně vysvětluje, většina lidí tvrdí, že nejde vyjádřit děj Doctora Who aniž byste nevypadali jako blázni. Tenhle seriál je o zvláštní postavě která se nazývá Doctor,o zvláštní osobě která není člověk, ale mimozemšťan, jeho rasa se jmenuje Páni Času. Doctor vlastní modrou policejní budku která se jmenuje TARDIS. Modrou policejní budku, která cestuje časem a prostorem, splněné přáni ne? Doctor jakožto Time- lord, se může "regenerovat". To znamená ,že změní podobu a i chování, avšak zůstanou mu vzpomínky. Doctor se do začátku první série změnil 8krát. Seriál tedy začíná s podobou devátého Doctora.

Seriál navazuje na stejnomený seriál který se ukončil před cca 20 lety. Až v roce 2005 dostal režisér Russell T. Davies nápad vrátit tenhle seriál na britské obrazovky. Nechci rozebírat sérii po serii bylo by to nadlouho, chci jen říct tohle. Seriál je plný paradoxů, je plný cestování časem, plný mimozemštanů , pro realisty je seriál divný, pro děti, ale pro ty kdo věří v něco... silného, v něco jak to vyjádřit mimo naší reálitu, mimo naší bublinu- je pro něj seriál to pravý

Jedno slovo, které jsem neřekla

4. listopadu 2012 v 9:34 Na co všechno (ne) myslím aneb jak to vidím já
Tahle poezie je o takové té chvíle, kdy s něčím nesouhlasíte, chcete něco říct, ale nevíte co, jenom sedíte jak přikovaný. Občas jsem tam trochu připletla Pána prstenů citovala jsem tam dva řádky.


Jedno slovo,

Chtěla jsem říct,
Jedno slovo, které by mohlo,
Všechno změnit,
Přestat se jen křenit.
Chtěla jsem ukázat pokoru, lásku, spokojenost,
Vyjádřiv slovem svou oddanost.
Ukázat svou podobu,
To jaká jsem.

Které slovo správné je,
Které všem vládne?
Které slovo jen,
Říci mám teď?

Ticho a nic ovládlo vše,
Jedno slovo výstižné by stačilo jen,
Které je to pravé,
Které je to laskavé,
Které slovo nás všechny přivede,
K sobě sváže?

Ticho vládne nadále,
Ostych mě přemohl,
Pravé slovo ,
Jedno slovo magické
Ve slovníku jsem nenašla,
Proto jen dál sedím,
Mlčím s davem jdu.

Chyběla mi odvaha,
Chybělo mi slovo jedno,
Které vládne všem,
Chybělo mi slovo jedno,
Které všechno změnit mohlo.