Upozornění! Všechny kmentáře, které se netýkají článku budou smazány pokud nebudou pod článkem"Nástěnka


Duben 2014

z hlouby mého srdce

27. dubna 2014 v 18:54 Literární tvorba
Tak tohle jsem napsala když mi odešel kamarád. Po čase jsem to našla a trochu doplnila a poupravila. Vlastně to ani nemá název je to jenom změt mých pocitů, zajímá mě váš názor.

Láska? Co to vlastně je? Jenom cit o kterém se mluví, bolest, růžové brýle. Něco co ti dá křídla, něco co tě připoutá, něco a nic v jednom.
Je to zvláštní pocit, stát tu, být tu, dívat se na to. Zoufale si přeješ aby to nebyla pravda, aby tomu tak nebylo,ale přesto není žádný prostředek na to,aby jsi to změnil. A to tě zabíjí,ta bezmoc, ta hrozná bezmoc která tě oblupuje. Ta bolest který jakoby sídlila v tobě samém a bodala tě do srdce.
Každým okamžikem se připomínala a shazuje tvé růžové brýle. Chce se ti křičet,ale nejde to. Chce se ti plakat,ale slzy už dávno vyschly. Chce se ti umřít,ale nemůžeš. Ne tady, ne kvůli němu.
Ve skutečnosti to není smutek,ale ta bolest která ho doprovází. To je to co tě dohání k slzám, co s tebou cloumá a hraje si s tebou jako s panenkou.Bolest která doprovází smutek a zaplňuje díru která ti narostla v srdci.
Není depresivnějšího místa než hřbitova, není depresivnějšího obřadu než pohřbu. Celá ta akce jakoby ti říkala jsme tu abychom brečeli. Ale já už nechci brečet!Ne kvůli něčemu co nemůžu změnit.
Zasloužil si něco lepšího než tuhle frašku, zasloužil si život! Život plný lásky a bolesti, plný smíchu a radosti. Zasloužil si krásného syna a lásku svého života. Zasloužil si to. Tohle všechno, víc než kdokoli.
Smrt je zvláštní, dotkne se tě a najednou je konec, jen tak z čista jasna. Bez rozloučení, bez varování, bez přípravy. Jen slepá loutkářka, bez smyslu k spravedlnosti.Tahá za nitky nevšímaje důsledků. Nevšímaje bolesti.
"Půjde na lepší místo," ujišťují nás,ale jak to můžou vědět? Nikdo nemůže vědět jaké to je být mrtvý,nikdo takový kdo by ti to řekl. Přesto se lidé ujišťují a utěšují otřepanou frází "Je na lepším"
Proč? Ze strachu? Z lítosti. Nikdo si to nedokáže představit. Nic, Konec. Je to tak nemyslitelné,že se raději utěšují příslibem posmrtného života.
Co je po smrti? Nikdo neví. Nikdo nemůže vědět a v tom je ta pointa, věřit, věřit v něco lepšího věřit v NĚCO. Věřit v to ,že je něco za bílým světlem na konci tunelu. Věřit v otřepanou frázi.
Je to těžké,ale je čas říct si to. Je čas říct si sbohem. Nikdy však neodejdeš, vždycky budeš v nás jakoby si nikdy neodešel. Vzpomenu si na tvůj smích a to mi dá sílu jít dál, prožít život který ty jsi nikdy nemohl mít. Jediná věc kterou můžeme je žít dal jak nejlépe umíme. Jediný způsob jak uctít jeho památku je smát se jak by to chtěl on. Zaplnit tu díru v srdci něčím jiným než bolestí.

Sen pod kůží schovaný

26. dubna 2014 v 8:26 Básně/ poezie
Tak mám tu po dlouhé době nějákou ehm s nadsázkou "poezii" tak snad se bude líbit,napište svůj názor. Také jsem uvažovala o tom,že přejdu na blog.spot.com s jednoduchého důvodu blog mi zkrátka blbne, no uvidíme, tak zatím k té básničce.

Cítíš to.Dotkneš se toho.Uteče to.
Někdy jakoby si to měl na dosah,
ale potom Fú a zmizí jako pára nad hrncem.
Občas máš pocit že je to vzdálené jako hvězdy na obloze.
Zdá se ti o tom, přeješ si to,
ale když to přijde,
jen vzhůru to stoupá.


Hledání Aliašky

23. dubna 2014 v 18:20 Můj literární deníček
Tak po krásné knize Hvězdy nám nepřály (Fault in our stars) jsem si pujčila další knihu od Johna Greena a to jeho prvotní dílo Hledání Aliašky. První info které byste měli vědět o této knize je,že Aliaška není Aliaška ale dívka s tímto jménem.

Hvězdy nám nepřály je bezkompromisně lepší dílo,ale ani tato kniha není k zahození. Hlavní hrdina Miles "Váleček" je oproti hrdince TFIOS Hazel uplně normální kluk kterého na jeho škole moc neberou. Proto se rozhodne hledat Velké Možná v nové internátní škole kde potká nové nejlepší kamarády a to svého spolubydlícího Plukovníka, Takumiho,Laru a ano také krásnou,sexy,Aliaškou Youngovou. Hned v první chvíli se do ní zamilovak, ona má však svého kluka.

Spolu s novými kamarády si užívá středoškolského života, alkoholo, cigaret a večírků. Kromě toho mají jeho kamarádi zálibu v kanadských žertíků. V jejich škole jsou také tzv. Bojovníci. Takto označují žáky, které chodí na tuto školy ale jsou to, řečeno bez obalu, zbohatlý hajzlové.

Takto se odehrává první polovina knihy. Druhou polovina nazvaná "Po tom" vypráví jak Aliašky kamarádi berou hroznou tragédii která je postihne, nejspíš už tušíte o co jde. Aliaška měla autonehodu. Zádrhel je však v tom,že nikdo neví proč zrovna v ten den odjela anebo jestli se to vůbec za "nehodu" dá považovat a to se rozhodli Plukovník a Miles zjistit.

Myslím si,že se hlavní hrdina Miles v mnohem podobá jeho stvořiteli Johnovi Greenovi. Hlavní hrdina má zálibu v posledních slovech slavných osobností jako John, hlavní hrdina jde na internátní školu stejně jako John.

Hodnocení: Tato kniha mě bavila ikdyž druhá polovina byla lepší. Nic méně na Hvězdy nám nepřály to nemá a tak dávám *** apůl/*****

O mé lásce k četbě.

17. dubna 2014 v 14:25 Něco o mně aneb můj deník
Tak tohle téma se mi hodí. Dovolte pozvat Vás, všechny čtenáře tohoto blábolu aby se klepli táčítkem sem a zapojili se.
O co v odkazu jde? Jedná se o sbírku fotek toho jak čtete, ale téma je celkem volné takže to ůže být osobní knihovnička apod. Budu moc ráda když se zapojíte,ale nyní k tématu.

Čtete raději z elektronické čtečky (mobilu,počítači,tabletu) nebo knihy vázané? Já za sebe říkám,že vázanou knohu nikdo a nic nepředčtí. Elektronické jsou sice dobré a mají sposty výhod, to nepopírám, ale nic se nevyrovná té vůni knih, ať staré nebo nové. Nevýhodou ovšem je,že si je musíte koupit a taková kvalitní kniha není levná záležitost a elektronickou podobu, co si budem povídat, všichni stáhnou zadarmo.

Jinak řečeno se nedá rozhodnout "To je lepší a basta!" Obojí mají své pro a proti. Ale já stejně preferuji vázané knihy neumím říct přesně proč ale je to prostě moje srdeční záležiost.

Books,Books everywhere Mein Foto

13. dubna 2014 v 11:14 Něco o mně aneb můj deník
Ano slyšíte správně poprvé jsem použila němčinu v praxi :D a asi i naposled. No abych šla k věci mám tu fotky do Books evywhere here. Původně jsem tam nechtěla být vidět no, aspon mi tam není vidět do obličeje tak tady je, doufám,že mi pošlete nějáké vaše fotky zatím jsem forever alone.
So here it is. Snad jsem vás mou maličkostí neviděsila :D FB stránku jsem z časových důvodů vzdala, taky mě naštvalo,že tam nejde dát gifi so Tumbrl is Tumbrl :D
Také otevírám novou anktetu ( aspolutně mě nebaví je vytvářet proto si nechávám několik roků staré)

Zlodějka knih- recenze

12. dubna 2014 v 9:04 Můj literární deníček
Tak dočetla jsem další knihu Zlodějka knih od Markuse Zusaka (Nejsem za žádnou cenu schopná zapamatovat si jeho přijímení)

Zlodějka knih je neskutečně půvabné dílo. Příběh sice není něják zvlášť akční ale je zde zajímavá vypravěčka Smrt, která je nejtvětší spoilerka kterou jsem potkala :D hned na začátku vám prozradí kdo přežije a kdo zemře se slovy,ž ejí konce nezajímají, ona ví jak to dopadne, ale to jak se to stane, to je to co jí zajímá.

Prolog Krev která se skrývá za květem.

11. dubna 2014 v 15:02 Urozenost krve
Tak po povídkách následuje můj historicky první pokus o knihu, snad se bude líbit. Nyní je zde prolog. Je možný,že vám pár věcí nebude jasné, hodlám svět pořádně představit až v první kapitole.

Olivie Parker," ohlásila se holčička se zrzavým copem a malými brýlemi, které jí seděly křivě na nose až bylo divu ,že nespadly.
"Ach, jistě, tady jste, pravý sektor, třetí řada," oznámil jí jeden z Guardians,nejvyšší hodnosti armády a napřáhl pravici.
Zahnula po směru jeho ruky a dávala si dobrý pozor, aby nezavadila ani o kousek jeho uniformy ze strachu,že mu shodí nějakou z jeho lesklých medailí.
Olivie byla deseti letá holčička, ani ne moc velká, ani ne moc malá, tak akorát na to, aby se protáhla kolem všech diváků a nenechala se zašlápnout. Sedla si na své místo k sdružení "Mladých dívek". Všechny už tam byli naskládané vedle sebe v šedých stejnokrojích. Olivie sice neoplývala nějakou velkou krásou, ale její rudé vlasy na ni často upozorňovaly, v této době a v tomto místě, to nebylo nic dobrého, ba naopak.
Obřad zahájili jako vždy hlavní představitele Rady a Guardians. Jejich monotónní hlasy a těkavé pohledy, které jako by kontrolovaly, jestli poslouchají, jim jen přidávaly na stáří. Vzájemně se doplňovali a proslovy obohacovali úsměvy v jejich očích však žádná radost nebyla. Sečteno a potrženo to byl jeden z mnoha projevů, které měli jen ukázat, že oni mají v rukou všechny trumfy, naproti tomu Olivie a všichni jí podobní nejsou nic víc než obyčejní sluhové.
"Sešli jsme se zde, abychom společně oslavili výročí od Velké války a připomněli si, hrdinské činy mágů a čarodějů kteří za vaše životy nasadili svá ...." časem se jeho slova měnila jen v nesmyslné slabiky.
Olivie jakožto 10-ti letá zdravá dívka musela povinně navštěvovat naučný institut, kde se učila šit, vařit a uklízet ani jeden z těchto oborů jí však nebavil. Den za dnem poslouchala, jak je důležité udělat si na nitce uzlík, nebo jak je nezbytné naučit se čistit záchody a leštit boty. Při vyhlídce na budoucnost, kdy by měla nějakému čaroději leštit boty se jí zvedal žaludek.
Jediná část dne, kdy se opravdu něco naučila byla v 8 večer. V tu dobu si zalezla s tátou na půdu a poslouchala jeho výklady o lékařství a vědě. Někdy tam zůstali až do půlnoci, tak moc jí to zajímalo. Táta uměl všechno krásně vysvětlit, je to jako by se objevila v novém svět, něco víc než šití a vaření, něco vzrušujícího.
Zbytek proslovu Olivie počítala každou minutu. Drželo jí jen to,že za chvíli už bude doma. Znuděně kroužila pohledem po všem živém v sále, šedá, šedá a zase jenom šedá. Upnula tedy raději zrak na jednoho z Guardians který stál v pozadí. Byl celkem hezký, ikdyž přes trochu většího diváka před ní neviděla levou část jeho obličeje. Pevně však věřila ,že je stejná jako ta pravá.
Mladík měl na sobě typickou uniformu která se skládala z černých kalhot a hnědým páskem s zlatou přezkou na které se leskl znak Guardians, překřížené zbraně s křídly. Vysoké černé šněrovací boty, jejichž tkaničky se do sebe proplétaly jako hadi a končily jednou malou mašličkou, se leskly pod paprskem slunce . Bílé triko měl zastrčené do kalhot a vše doplňoval tmavě modrý kabát s ozdobený knoflíky a s stejnými znaky jako přezka "Nosí tenhle kabát i v létě?" pomyslela si. Nikdy neviděla žádného člena Guardians v parném létě a představa jak se v kabátu potí jí připadala úsměvná.
"Děkuji vám za pozornost," řekl a její uši zareagovaly na tato slova jako radary. Přidala se k potlesku, který spíš než z úcty nebo pochvaly byl akt strachu. Rozhlížela se kolem jestli někdo odchází. Počkala až se všichni zvednou a až potom se začala prodírat zpátky domů přes dav šedě oblečeních účastníků. Všichni žáci byli povinni se toho zúčastnit, jakmile však zazněla věta "Děkuji za pozornost" dostali volnost. Tolik volnosti kolik se v otroctví dá dostat.
***
"Zimmer!" Vykřikl velitel jeho jméno. Prudce se otočil na velitele a vymrštil ruku jako střelu k spánkům na důkaz pokory. "Ano pane?" Snažil se znít tvrdě jak by měl, ale jeho hlas byl stále neopeřený. Neměl za sebou ty hrůzy které zažili ostatní a po kterých jim ochraptěl hlas a ztvrdlo srdce. Nepotkal draky, nebojoval v žádné válce, nepoznal upíří tesáky na svém krku, nezažil vlkodlačí drápy na svém hrudníku, nezažil nic.
"Váš velící říkal,že jste mimořádně nadaný chlapec. Čaroděj ,že? Potomek nižšího anděla, pozoruhodné. Víte moc čarodějů se k nám nehrne." Neodpověděl. Markusovo mlčení bral jako souhlas a pokračoval dál: "Mám pro vás úkol Zimmer, vyžaduje oddanost k Guardians a ke mě, jste schopen to splnit?" Zeptal se ho s podezřívavým pohledem.
"A-no pane!" Téměř vykřikl.
"Dobrá, dobrá, váš úkol se vám možná bude zdát podivný,ale věřte,že jednám jen a jen v zájmu naší Rady a také nás Guardians,"začal obšírně a potom mu potichoučku začal vysvětlovat. Radost v jeho očí se změnila v něco jiného. Směs strachu, odhodlanosti a nechuti.
***
Trvalo jí věčnost něž dorazila domů, celá udýchaná se opřela o dřevěné dveře a potichu oddechovala. Počkala až se jí dech zklidní natolik aby byla schopná mluvit. Její plíce lapaly po kyslíku tak hltavě,že se jí z toho začala točit hlava. Chvíli trvalo než si uvědomily,že kyslíku mají víc než dost a vrátily se k původní dávce. Olivie nyní otevřela dveře.
Přivítal jí však pronikavý pach něčeho spáleného, pach se jí nahrnul do nosu a ona jen s těží zadržela pšíknutí. Něco tu nebylo v pořádku.
"Né prosím!" Ozval se jekot ženy, její matky. V tu ránu se rozeběhla k kuchyni, z které hlas vycházel. Uviděla otce jak klečí na kolenou svázaný magickými lany a matku která byla také svázaná a plakala v koutě. "Tati? Mami?!" Vykřikla téměř bez rozmýšlení a vpadla dovnitř jako odjištění granát.
"Kdo je to?" Zeptal se muž, Markus Zimmer. V ruce svíral kouli plnou ohně, která ho však nepálila. "Moje dcera," odpověděl klidně. Nebrečel ani neprosil jako její matka jen klečel a díval se muži přímo do očí.
"Pane, neměli bychom,"místo konce vět jen cukl hlavou směrem k ní.
"Říkali přece,že.." ani tuto větu nedořekl přerušil ho Markus :"Nesmysl, je to jen dítě, jen jí svaž k její matce!" Řekl rázně a nevěnoval Olivii ani pohled. Muž udělal jen dva lehké pohyby rukou a děvče vzlétlo a přistálo vedle matky s pouty na rukou a nohou. Olivie stála dost blízko aby si všimla jeho jmenovky Arthur Greenwald- Rangers .
"Nějaká poslední přání?" Zeptal se Markus. "Cože? Co poslední, co se tu děje, mami?"Křičela Olivie a zadívala se na matku. Přestala křičet a bědovat jen hleděla před sebe ale jakoby nikam nekoukala z očí jí unikly všechny jiskřičky života.
"Tati?" Vykřikla po druhé. Arthur mávl rukou a Olivii přistála na puse bublina. "CO SE TO DĚJE?" Vykřikla ale místo toho jí z pusy vyšel jen vzduch.
"Josephe Parker, byl jste obviněn z praktikování vědy a lékařství a přímého útoku proti Radě, za tyto prohřešky vám byl přidělen trest smrti, popíráte je?" Joseph se podíval na svou dceru a manželku a potom znovu na svého soudce.
"Změnilo by to něco?" Zeptal se odevzdaně.
"Ne,"připustil.
"Ano, přiznávám se,že jsem nebyl dobrým otrokem, mám jen jedno přání. Přeji si umřít ve stoje jako muž," řekl a věnoval mu poslední vzpurný pohled. Joseph se odevzdával smrti,ale přesto umřel s vzpurností v očí.
"Zamítá se," oznámil mu a potom vykřikl ona smrtící slovo " Iudicii". Olivie vykřikla ale její slova se znovu změnila jen v vzduch. Její otec se zhroutil k zemi. Oči byly otevřené a však vymizely z nich známky života, dokonce i ta vzpurnost byla pryč. Na těle neměl žádné viditelné zranění a přesto byl zjevně mrtvý.
Olivie si z prvního střetu s magii odnesla několik hrozných zážitků které obepínala jedna emoce Bezmoc. Markus ani jeho nadřízení samozdřejmě nemohli tušit jak moc je tento den poznamená, mohli však tušit jak moc poznamená Olivii.


Město v oblacích a imaginární svět

8. dubna 2014 v 18:23 Na co všechno (ne) myslím aneb jak to vidím já
Město v oblacíh. Toto téma je volnější a každý si ho může vyložit po svém. Já si ho vykládám jako místo, kam utíkám když se mi zdá realita příliš monotoní nebo krutá.

Já si upřímně nedokážu představit život bez mého "Města v oblacích", vím, že ne každý ho má ale pro mě je to něco tak přirozeného jako je přirozené dýchat kyslík. Už od mala to vštěpuji svým malým sestřenicím, když mi povídají jak je nebaví usínat. Pro mě to byla vždy oblíbená činost, jenom ležet, možná poslouchat hudbu a přímat o krásném životě v Městě v oblacích.

Nejlepší na tom je, že ve vašem světě se nemůže nic stát bez vašeho vědomí. Moje město v oblacíh se často mění podle mé nálady, podle mého vývoje. Nejčastěji si ho představuju jako Gallifrey, krásné zlaté věže a celé město přiklopené skleněním poklopen, jako pokrm na stole, až celé město vypadá jako velké krásné sněžítko s kterým stačí jenom zatřepat a představovat si sám sebe jak tam žijete.

Často je ale také mé "Město v oblacích" opradové místo. Samozřejmě, že ne to místo kde žiji, ale například Londýn, jedno z mých nejoblíbenějších, sychravé počasí, Big ben odbíjející 5 hodinu a krásné nákupní ulice. Potom se mým Městem také stává New York, který mám také ráda, mrakodrapy svítící ve tmě, neonové nápisy a nekonečné množství taxíků.

Často se také ponořuji do Středozemě a prožívám znovu a znovu dobrodružnou výrobu s Frodem, nebo Bilbem. Ráda navštěvuju Začarovaný les nebo Zemi nezemi a prožívám dobrodružství spjatá s magii s hrdiny z Once upon a time, často mě také naleznete v světě George R.R. Martina kde bojuji spolu s Starky proti Lannistrům a procházím si 7králoství. Pokud nebudu ani v jednom z zmiňovaných místech tak budu v hlavním městě Nefilim, krásné starobylé město ze skla chráněné démoními věžmi. Jestli nejsem ani tam tak musím být buť v krásné škole pro čarodějky a kouzelníky v Bradavicích, kde studuji jako významná studentka no a když nejsem ani tam tak právě pobíham někde mezi 12 krajem, arénou a kapitolem společně s Katniss no a když ani to ne tak prožívám dobrodružství společně s Tris u Neohrožených no a jestli ani tam ne, tak můžu lítat kdekoli.

Jak jsem na tato místa přišla? Jednoduše, pomocí knih. Každá kniha má svůj příběh a společně s ní vzniká nové město v oblacích, ikdyž to místo možná existuje.

Tak to je ode mě asi všechno nezapomeňte na http://maya-chan-world.blog.cz/1403/books-books-everywhere
O víkendu také nafotím svojí fotku jako vzor, prosím zapojte se.

Příběh zemi 3001

3. dubna 2014 v 20:01 Jednorázovky
Tak mám tu další jednorázovku :). Také do soutěže tak snad se bude líbit. V nejblížší době hodlám psát spíš fanfiction a už se mi v hlavičce rýsuje další nápad, chtěla bych zkusit napsat knihu.

Už to byl pátý den a všude jenom pustina. Slibovali jí, že tam pátým dnem dorazí. Neměla jim věřit. Byl prosinec, ne vlastně už leden. Leden 3001, Nový rok. Měla by být zima. Nepamatovala si dny kdy se po nebi procházeli krásné malé vločky a zvolna padali na zem, na které tvořily bílé peřinky, jakže jim říkali? Ano sníh! Bylo by bláhové očekávat sníh, žádná vločka nespadla na zem od roku 2888,slyšela o něm jen ve vyprávěním a obracela se k němu v horkých dnech jako byl tento.
Nahmatala knoflík na své uniformě a rozepnula ho, tak pokračovala i s 5 dalšími až jí košile volně plápolala a odhalovala tílko.Potom sáhla do kapsli s nápisem "Instantní led" v dnešní době v podstatě nepostradatelná věc. Nasucho jí spolkla a nechala se zabalit krátkým,ale víc než příjemným pocitem chladu.
"Už tam budeme," ujišťovala jí její průvodkyně. Byla to sotva 20-ti letá dívka s hnědými krátkými vlasy a zelenými oči. Sice měla krátké tílko a kraťasy, ale působila svěže, až otravně svěže.
Nejspíš je to tím, že nežije ve městě. Pár jedinců se rozhodlo vychovávat své děti v "Přírodě" pěkná to příroda, pustina kam se podíváš, oživená zbytky dřívější civilizace, které nebyli odklizeny a vedro k zbláznění. Ostatní, méně naturistický lidé, proto raději přebývají v uměle vytvořených klimatizovaných městech. Vlastně jen městě, zbylo jen jedno. Lidé tolik čerpali a čerpali, až vyčerpali všechny zdroje, přežilo jen pár měst a nyní? Drží se jen Cetrumpolis, všechno ostatní bylo zničeno.

Hvězdy nám nepřály- recenze

3. dubna 2014 v 18:11 Můj literární deníček
Tak mám tu další recenzi :) Doufám,že se bude líbit je na velice známou knihu Hvězdy nám nepřály. Taky chci připomenout mou "Knižní sbírku"

John Green ve své knize geniálně popsal jaké to je když člověk umírá, bez toho aby sám umřel,ale kromě toho také jaké to je když se člověk zamiluje. Kniha byla označena novinami Times jako nejlepší kniha roku 2012.
Hlavní hrdinka Hezel Grace trpí rakovinou plic ve čtvrtém stádiu. Zbývá jí jen pár měsíců života a tak se na svět kouká skepticky. Studuje sice vysokou školu,ale kromě toho tráví veškerý svůj čas u televize nebo s knihami. Její oblíbenou knihou je Císařův neduh, jejíž hlavní hrdinka Anne má stejný osud jako ona a to žít s rakovinou.
Její maminka usoudí,že trpí depresi, ikdyž je deprese vedlejší účinek rakoviny a rakovina vedlejší účinek umírání, pošle jí do podpůrné skupiny. Tam se seznámí s Augustusem Watersem, mladým chlapcem ,který sice přišel o nohu ,ale již rok je bez ohrožení rakoviny.
Hazel se do Augustuse zamiluje jak sama popisuje "Jako když usíná, pomalu a potom najednou úplně", ale nechce s ním chodit. Nechce si nikoho pustit příliš blízko aby ho příliš nezasáhlo až zemře.
Hazel se dá dohromady s Augustusem když pojedou společně do Amsterdoamu, tuto cestu jim zaplatila nadace Džinové, kteří plní přání všem dětem s rakovinou". Tam plánují navštívit autora knihy Císařův neduh a zeptat se ho jak příběh skončil, jelikož kniha skončila smrtí hlavní hrdinky, náhle a neukončeně.
Když se však Hazel s Augustusem setkají s jejich oblíbeným spisovatelem, zjistí,že není takový jako si mysleli. Řekne jim,že je nehodlá litovat, jen proto,že umírají a ,že pravá pravda je,že jsou jen mutanti. Ikdyž jim Peter zničil jejich představy,tento výlet je dal dohromady.

Dál už nebudu prozrazovat spoilery! Knihu jsem přečetla za den a byla bravůrně napsaná, na jedné straně pláčete a na druhé se smějete. Je to příběh který vás do sebe vtáhne a nepustí takže rozhodně *****/*****

Kává v pět 2

2. dubna 2014 v 19:47 Káva v pět
Tak hlásím se po tak dlouhé době. Moc se omlouvám,měla jsem problémy s přihlašováním,které se jak vidno již vyřešili, takže v nejblížšíí době vás budu zásobovat článkami :D jako první je další pokračvání povídky Káva v pě, za doby "ticha" isem jí dopsala.

Když znovu otevřela oči bylo, jak usoudila z slunečních paprsků,které se nepatrně snažili dobýt dovnitř, ráno. Arthur měl stále položenou hlavu v jejím klíně. Opatrně s ním zatřásla. Unaveně na ní zamžoural svými zelenými oči,které jakoby byli zbavené života.
"Co se děje lásko?" Zeptal se. "Potřebuješ se najíst" Vysvětlila. James se nemotorně posadil a ona sáhla po plechovce s fazolemi. Byla již otevřená a tak umělohmotnou lžičkou, která v ní byla položena, pár nabrala a přiblížila k Jamesově ústům, jako to dělá maminka miminku. Viděla odpor v jeho očí,ale přesto otevřel pusu a sousto pozřel.
"Zdálo se ti něco? Hrozně si ze spaní křičel,"zeptala se Sophie a nabírala další lžičku fazolové "pochoutky" . "Jo, vlastně ne, nevím, pamatuju si jenom matné obrazce,"přiznal a poslušně otevřel ústa pro lžičku. Sophie ponořila prázdnou lžičku znovu do plechovky, ale zjistila,že na tom není o nic líp. Položila plechovku na zem a otočila se k poličce na které stávají zásoby, na které stávali zásoby. Nyní tam byla jenom plechovka s hráškem a několik krabic s kávou, která dávala vlhkému sklepu příjemné aroma.