Upozornění! Všechny kmentáře, které se netýkají článku budou smazány pokud nebudou pod článkem"Nástěnka


Červen 2014

Pro tebe

12. června 2014 v 17:49 Básně/ poezie
Delší dobu jsem nepsala ,však víte čeká nás uzavření známek. Nicméně tady je příspěvek k tt.

Píšu tobě dívka ze zrcadla.
Někdy tě nesnáším a nechci vidět.
Někdy tě miluji a chci obejmout.
Nikdy však nezmizíš nikdy mě neobejmeš,
jen pokrčíš rameny a díváš se na mě.

Chci ti říct jak moc tě někdy nenávidím,
o to víc tě však miluji,
Nikdy se mi nevysměješ,nikdy mě nepochopíš,
vždy pro mě jsi,nikdy však oporou.

Miluju tě za každý úsměv a každou slzu,
miluju tě za to,že tu pro mě jsi.
Za každým čas kdy tě nesnáším,
je tisíc dalších kdy tě miluji.

Pro tebe dívko v zrcadle,
té záhadné.
V světě opaků,
pravdu ukazuješ po svém.
Pro tebe.

Účel světí prostředky 5 část

5. června 2014 v 11:41 Účel světí prosředky

V.část

Probudila na tvrdém nemocničním lehátku. Jen malý pohyb stačil k tomu, aby se jí ozvaly nově způsobené modřiny snad po celém těle, nebo na takticky rozmístěných místech tak aby se bolest umocnila. Pokusila si sednout, ale pevné popruhy jí vrátili zpět. Najednou věděla kde je.
Celým srdcem doufala, že se probudí a Aidan jí obejme a řekne,že je to všechno dobrý. Tak moc tomu chtěla věřit, že to mu na malinkou vteřinu uvěřila, realita jí však nemilostivě vrátila zpět na dno, tohle není sen.
"Už si se nám probudila, to je velmi špatně načasované, zrovna jsem si chtěl dojít pro šálek čaje, nejspíš budu muset počkat," řekl hlas někoho, koho neslyšela už dlouhou dobu, tedy ne skutečně. Zatlačil na lehátko těsně pod její nohou a to se zvedlo. Nyní mu viděla do obličeje. Chtěla utéct, ale nemohla, do očí se jí draly panické slzy, ale nemohla brečet, ne tady, ne před ním bylo by to jako se poklonit a uznat porážku a to ona nikdy, NIKDY, neudělá. Ne dokud dýchá, ne dokud jí zbývá ještě nějaká sebeúcta, nebo něco na ten způsob.
Zhluboka se nadechla. Čelili jste někdy svému strachu? Stáli přímo před ním, bezmocní a jediné co vám zbylo, bylo odhodlání o kterém jste taky pochybovali? Tak nějak se právě cítila Alice už tak byla dost bezmocná a popruhy kolem rukou a nohou jí zrovna na síle nepřidávali.
"Ach Alice, sladká malá Alice, tak strašně dávno od té doby kdy jsi naposledy viděla svého tatínka a nic mu neřekneš, tak jsem svou holčičku nevychoval, ne takle ne," mluvil k ní jako k dítěti. Ten tón v jeho hlase, ten přihlouplý výraz jí dodali kuráže.
"Nikdy jsi nebyl mým otcem a nikdy nebudeš, raději bych za něj měla mývala," vyhrkla plná zlosti. Kuráž jí rázem opustila a místo po ní znovu převzal strach, který jí zvýšil srdeční aktivitu natolik, že by mohlo být za dva.
"Všechno to dělám jen pro tvé dobro, copak to nechceš? Být mocná, vládnout tomuhle skladišti který honosně nazýváme země?"
"Ne za tuhle cenu," odsekla.
"Jakou cenu? Ah ty myslíš své emoce, emoce jsou jen slabostí a válečník se je musí naučit potlačit u samého zárodku ale ty, ty by si se jich zbavila nadobro, byla bys nepřekonatelná, můj nepřekonatelný bojovník," v očích se mu zablýskly plameny, co plameny hotové ohně.
"Nenapadlo tě,že to nechci,že nechci být tvůj zpropadený válečník v té tvé zpropadené armádě příšer," vyštěkla.
"To říkáš teď ale za rok,za dva? Poděkuješ mi!"
"Když je to tak úžasné proč to nenabídneš někomu z tvých poskoků."
"Ty jsi moje krev, u tebe byla transformace zahájena už od samého začátku, ty máš největší šanci to přežít."
"To se teda mám," pronesla ironicky a odvrátila pohled od jeho obličeje. Už se na něj nedokázala dívat.
"Řekni mi, jak si věděl,že jsem půjdu?" Zeptala se.
"Víš ,že mi na východě říkají loutkař? Tak jsem zkrátka zatahal za nitky a mé loutky dělali, co jsem jim řekl. Vždycky když mluvil, měl takový podtón hlasu, který demonstroval jeho moc.
"Celou tu dobu jsem tě hledal, víš no a když jsem se spojil s tým pitomým velitelem armády, musel jsem jen klást pasti a čekat až se chytíš a ty ji nezklamala."
"Aidan," vykřikla najednou. "Ach to je ten mladý muž,že? Pohledný to ano, ale myslel jsem,že si vybereš lépe," řekl s úsměvem.
"Jak to,.."
"Vím?" Skočil jí do řeči. "Celou dobu vás pozoruji, skrz tu vodu, kterou tvůj milý přítel nosí sebou, všimla sis, že na tebe má zvláštní účinky,že?"
Měl pravdu, nejdřív ten sen, potom krysy, všechno to do sebe začalo zapadat jako v dětské skládačce. Ona však představovala dítě, které skládačku chce ze všeho nejvíc zbořit.
"Už ti to dochází?" Řekl s protivným úsměvem na tváří. "No nevadí, čeká nás práce," řekl jí a podržel si její obličej. Najednou ucítila bolest, horko a potom znovu bolest. Chtěla ucuknout, ale nešlo jí to držel jí moc pevně.
"Uhlíky, potřebujeme umrtvit nějaké části tvého obličeje moje drahá,"vysvětlil. "A nyní látku," řekl a do popáleného místa jí vpíchl injekci.
Alice zavřela oči. Nemohla to sledovat, nechtěla to sledovat. Možná by to bylo nejlepší, zapomenout na všechno a existovat jen jako prázdná schránka, necítila by bolest ze zrady, nepamatovali si všechny ty zrůdnosti, nepamatovala si ani jaké to je, být Alicí, malou holkou, Alicí velkou zlodějkou ze západu, Alicí zajatkyní. Zapomněla by jaké je to být člověk.
"Ne," špitla potichu. "NE!"Vykřikla. Popruhy s třískavým zvukem spadli na zem. Injekce se od její tváře odrazila a dopadla na zem. Popálenina se jí zahojila a ona tam stála jakoby v transu před svým otcem. V jeho očích ale nebyl strach, byla v nich pýcha.
Alice se zadívala na nůž, který se okamžitě vznesl a přistál pár centimetrů před jeho hrudí. Chtěla ho zabít, musela ho zabít.
"Jen do toho,"křikl. "Zabij mě, jako jsem zabil tvojí matku chladnokrevně, jako zrůda!" vykřikl. Alice tak udělala, dýka se zabořila do měkkého masa skrz a on klesl na kolena, mrtev. Ne, nebyl mrtvý, něco co nikdy nebylo člověkem, něco co nikdy nežilo, nemůže zemřít.
Přišla k němu a sledovala jeho ochablé tělo. Do očí se jí znovu vedraly slzy. Slzy štěstí nad jeho smrtí? Slzy smutku za sebe samu? "Ty hnusnej červe!" vykřikla a kopla mu do obličeje. "Proč?" Ptala se ikdyž nemohla dostat odpovědi. "PROČ SI TO SAKRA UDĚLAL?" Křičela plná vzteku.
V tu chvíli někdo vtrhl do dveří. Tím někým byl Aidan. Byl pokrytý rudou kapalinou, ale nejspíš ne jeho, byl na živu, byl tu, aby zachránil Alici.
"Co to děláš?" Vykřikl a vyběhl za ní. "Nech mě!" Protestovala, když jí chytl za hrudník a vytáhl o pár centimetrů. "Nešahej na mě!" Křičela, ale nebylo jí to nic platné, nepustil jí.
Až když z ní opadal všechen vztek a všechna úzkost snesl jí dolů opatrně jako peříčko. Otočila se k němu. Jeho oči byli pořád stejně nádherné, vypadal zvláštně jako krvavý anděl. Potom si vzpomněla na to jak jí využil a vlepila mu pěkně bolavý políček.
"AU! ZA CO TO SAKRA BYLO?" Vyjekl překvapeně Aidan.
"Jo tak páneček neví? Ty si nepamatuješ, jak jsi mě nechal přizabít?"
"O čem to sakra mluvíš?" Zeptal se nechápavě. "Neděj , že nevíš, celou dobu jsi o tom věděl byl jsi jeho loutka!"Vyplivla na něj plná zlosti.
"Co? Ne, já nic jsem nevěděl," hájil se."Proč si vlastně tu?"
"Abych tě zachránil!"
"Tvé služby není zapotřebí, zvládla jsem to sama, díky za starost," řekla a snažila se vymanit z jeho sevřen.
"Alice, prosím musíš mi věřit, já," odmlčel se… "Miluji tě," a něco na tom slově nebo možná na jeho zoufalém pohledu, nebo možná na něm samém jí donutilo mu uvěřit. Políbila ho, jeho rty byly tak sladké.
Potom se rozesmála, byla volná, poprvé za svůj život byla opravdu volná.

Konec


Účel světí prostředky 4 část

4. června 2014 v 11:40 Účel světí prosředky

IV.část

První se probudil Aidan. Ucítil na své hrudi Alicinu ruku. Její hebké plavé vlasy se mu rozepínaly po hrudníku a zakrývaly jeho nahotu. Ikdyž byli nemyté nejspíš několik dní, Aidanovi připomínali zlato. Jemně jí po nich přejel dlaní a nechal si pramínky propadat mezi prsty.
Alice zamžourala očima a potom se na Aidana lehce usmála. "Já vím, mám je nemyté, včera na to nebyl čas,"srazila mu ruku z jejích vlasů. "Ne o to nejde, myslím, že jsou krásné," řekl a oplatil jí úsměv.
"Nemusíš mi lichotit, už si mě dostal do postele,"odpověděla mu s rozzářeným úsměvem. Zbytek rána proběhl normálně, společně se nasnídali a odešli i s jejich koňmi aniž by si jich všiml Ian nebo Johnatan, dle Aidanova úsudku se jim raději vyhýbal. Bertha jim ráno přinesla snídani, ale neprohodila s nimi jediné slovo.
Čím blíž však byli Černému hradu, tím horší bylo dnešní ráno. Alice musela zadržovat nekonečnou touhu otočit koně opačným směrem.
"Takže, jaký je plán, vyšplháme na cimbuří nebo se tam prostě propašujeme?" Zeptal se Aidan když byli Černému hradu tak blízko, že by na něj mohl člověk plivnout.
"Šplhat? Šílíš? Můj otec zabudoval do každé třetí cihly vysouvací bodáky, nestihli bychom říct ani "Nechci zemřít" a skončili bychom pod kytkami," na chvíli se odmlčela. "Propašovat se tam taky nemůžeme, to by bylo možné, jenom když převáží vězně a to je za úplňku do toho je ještě daleko," dodala.
"Jak si se z něho dostala minule?" Zeptal se jí.
"No simulovala jsem vlastní smrt a pak omráčila pohřebáky, ale v tomhle případě to nezabere,"
"To jsi mohla říct hned, že nevíš jak se tam dostat, mohli jsme si ušetřit cestu,"procedil mezi zuby.
"Děláš, jakoby se ti nelíbila," zazubila se na něj. "A navíc, cestu znám, jenom ne moc pohodlnou, řekni, jak si vedeš ve stísněném prostoru, kde jsou krysy?" Zeptala se ho a popohnala koně. "Skvělé, prostě skvělé," řekl ironicky a mírně znechuceně a následoval Alicina příkladu.

Účel světí prostředky 3 část

3. června 2014 v 11:39 Účel světí prosředky

III. část

"Všechno to dělám pro tvé dobro, to nechápeš?" Řekl hlasem plný hněvu. Následovala bolest. Na krku cítila jeho dech, byl cítit bolestí a agonii jako on sám.
"NE!"Vykřikla plná vzdoru. Pak následovala bolest, ale ona jí necítila. Viděla každou část svého těla, jak se od ní odlučují a jak se znovu vrací, ale nic žádná bolest, žádný cit.
"Nic necítíš ,že? Víš proč to je, už se jí stáváš, stáváš se dokonalou," řekl. Potom slyšela jen křik. Svůj vlastní pronikavý křik plný ani ne tak bolesti jako strachu.
"Alice!" Vykřikl Aidan. "Stalo se ti něco?" Zeptal se. Rozhlédla se kolem sebe. Nic, nebyl tu, není tu, nebude tu. Podívala se na Aidana. Držel jí za ramena a upřeně na ní zíral, ale ne jako příslušník armády na zlodějku, pozoroval ji starostlivě. Měl zelené oči, nikdy si jich nevšimla, byly krásné.
"Já jo, teda ne," zakoktala se. "Měla jsem jenom špatný sen, bude," odmlčela se a posadila se. "Bude to dobrý," ujistila ho, ale hlava jí pořád třeštila jako by v ní byl uvězněný ptáček a snažil se probojovat ven.
"Na napij se," řekl a podal jí opět měch s vodou. Když se napila, ptáček jakoby se uklidnil a vrátil se tam, kam patří. Když se rozhlédla kolem sebe, zjistila,že je už den, přesněji ráno nového dne.

Účel světí prostředky 2 část

2. června 2014 v 11:37 Účel světí prosředky

II část

Kdyby její oči mohly mluvit, křičely by pod tíhou slunečního paprsku, který na ně neodbytně dorážel. Seděla na hnědém plnokrevníkovi a snažila se nevšímat si jich. Její společník Aidan seděl vedle na vraníkovi a za celou cestu neřekl ani jedno slovo. Normálně by jí to vyhovovalo ale nyní potřebovala něco vědět, něco co jí sedělo na rameni a šťouchalo do čela a nepřestane dokud se nedozví odpověď.
"Jak jsi to udělal?" Zeptala se nakonec.
"Udělal co?"
"No však víš, jak jsi mě dostal ze své hlavy. Nikdo před tím to nedokázal a...,"odmlčela se, když si uvědomila, že neví jak dokončit tuhle větu.
"Jo tohle, no měl jsem speciální trénink,"řekl.
"Od koho, nikdo to nevěděl a i kdyby je to nemožné,"
"Nic není nemožné jen nepravděpodobné,"uzavřel debatu a naznačil, že víc se na toto téma nehodlá bavit, a tak její zvědavost neustoupila, jen narostla.
"Měli bychom přespat u Tří Sester od tam tud je to k Černému hradu jen pár mil,"oznámil jí po chvíli jízdy.
"Cesta nikdy nebyla problémem,"řekla trpce. Nic jí na to neodpověděl.

Percy Jackson Zloděj blesků

1. června 2014 v 11:48 Můj literární deníček
Percy Jackson je průměrný dvanáctiletý chlapec, který chodí do internátní školy, má jediného kamaráda Grovera a trpí dyslexii a poruchou pozornosti. Ve škole nemá moc dobré známky a vyloučili ho již z spousty škol.
Tak si to alespoň myslel dokud se nedostal do "Tábora plnokrevných" . Co to znamená? Že je synem boha, konkrétně Poseidona. V tu chvíli je však svět na pokraji 3 světové války, protože byl Diovi ukraden symbol síly, jeho drahocenný blesk.

Účel světí prostředky

1. června 2014 v 11:25 Účel světí prosředky
Omlouvám se,že jsem dlouho nepsala měla jsem problémy s přihlašováním a byla jsem tak trochu v časové tísni když jsem potřebovala dopsat povídku kterou niný hodlám zveřejnit abych jí mohla odeslat do soutěže

I část

Milovala ten pocit. Ten krásný pocit když mohla jen tak ležet zavěšená o trámy a čekat na vhodný čas pro její loupež. Zvuk bijícího srdce se směsicí adrenalinu a odhodlání, to všechno pro ní bylo jako droga, která nikdy nemůže dojít. Něco takového jí připomínalo, že je na živu.
Strážník, který stál u vchodu, se znuděně podíval na hodinky a pozoroval, jak se líné ručičky loudají kolem ciferníku. Alice zavřela oči, aby mohla vstoupit do jeho vědomí a uskutečnit tím svou loupež.
Nejdřív se musela uvolnit a opustit vlastní mysl, tato část byla nejtěžší. Snadno se řekne:"Na nic nemyslet."Ale hůř se to udělá. Vědomí má několik části, ty nejvíc na povrchu se dají jednoduše utlumit těmi spodnějšími, ale jak utlumit ty spodní? Pořád tu byla vrstva, která připomínala: "Na nic nemysli!"A tím zapříčinila myšlení.