Upozornění! Všechny kmentáře, které se netýkají článku budou smazány pokud nebudou pod článkem"Nástěnka


Srpen 2014

2.kapitola Volba je na tobě (Urozenost krve)

31. srpna 2014 v 22:06 Urozenost krve
Tak mám tu další pokračování mého pokusu o knihu snad se bude líbit :)

Robertem cloumal vztek. Vztek z toho,že se nechal vyprovokovat, vztek z toho,že ho ještě pořád čeká zkouška, vztek z toho ,že si na posledních pár dní ve škole zavařil. Leyla z toho nebyla také stvořitel ví jak nadšena,ale ona měla za sebou první část zkoušky za to jeho pořád ještě čekala a jak tak viděl paní Freyovou, nikdo na něj nebude brát ohledy
Právě šli na setkání s armádou ale na rozdíl od všech jejich spolužáků ani jeden nepromluvil jediné slovo.
"Hej vy dva!" Ozvalo se za nimi. Stál tam Dave Taylor jejich spolužák a Robertův spolubydlící. Zastavili se aby je mohl doběhnout.
"Páni to bylo něco jak jste se dneska vrhnuli na Samuela, povídá si o tom celá škola, prý mu museli magicky napravovat nos," vydechl když je doběhl a ani se neobtěžoval říct slovo pozdravem.
"Jsem nevěděl,že si takovej bojovník Robe,asi bychom si měli na tebe dávat pozor co?" Zažertoval. Představa Roberta jako bojovníka byla, vzhledem k jeho podprůměrné váze, směšná.
"Prosím tě, Samuel by je složil oba dva jednou rukou kdyby chtěl!" Řekla pohrdavě Alice,dívka z A, která kráčela kousek za nimi.

Ztracené vzpomínky,

31. srpna 2014 v 20:21 Na co všechno (ne) myslím aneb jak to vidím já
Tak před tím než začnu s článkem prosím podívejte se na mojí povídku na http://whocon.cz/2014/souteze&clanek=1 Najdete jí i tady na blogu v předešlým článku. A teď už k tt.

Když jsem si přečetla téma nic mě nenapadalo a to je taky důvod proč tenhle článek píšu na poslední chvíli. Zítra nás čeká škola a tak,ikdyž nechtěně, na ní instinktivně pořád myslím. Letos půjdu do 9. třídy základní třídy a tenhle článek bude plnej mých sentimentálních keců, divný něco takovýho slyšet od 14-ti letý holky co? Na mojí obhajobu už mi bude 15 :D

Trochu jsem se nad tím zamyslela a snažila si vybavit svůj první den školy. Jediný co se mi vybavilo byla fotka pořízená ten den na kterou jsem se nedávno koukala v našem rodiném albu. Není zvláštn,že si z doby v které se nejvícnaučíme, nic nepamatujeme?

Většina lidí má vzpomínky až z nějákého toho třetího roku života a to na nějákou zvláštní událost. Náš mozek je nejspíš moc zaneprázněný učením než aby něco ukládal. Když si vzpomene na nějáké ty vzpomínky vybavíte si nejdřív emoci kteoru jste cítili, radost z výhry,potupu z prohry, potom událost a lidi kteří s vámi byli.

Vzpomínky jsou dle mého to nejcennější co máte. Většina z nás žijou normální život, jen malé procento udělalo něco překotného natolik,že by si ho pamatovali lidé za 1000 let. Lidé kterých jsme se v našem životě dotkli na nás budou vzpomínat, ano i oni zemřou a s nimi vzpomínky na nás a pak se prostě ztratíme ale to je zase na uplně jinou debatu.

No tak shrnuto a potrženo se snažím říct, že život je drahý a je jenom na vís jak s ním naložíte, nehodlám vám tady cpát nějáké YOLO poslání,chci jenom říct ,že přítomnost bude jednou minulostí a tak bysme jí měli udělat nezapomenutelnou.
Žáci 7. třídy v průběhu let
Vyhrabala jsem jednu fotku z 1. třídy bohužel ne z 1.9 ale z Halloweenu.

2.část Po stopách J.V.

29. srpna 2014 v 10:34 Po stopách Julese Verna

No než začneme s dalším pokračováním podívejte se sem http://whocon.cz/2014/souteze&clanek=1 ano je to tu zas :D soutěž a znovu jsem 4. v anketě takže budu ráda za každý hlas.
Tak jsem zpátky z výletů a dovolených, bohužel mě už nic kromě školy nečeká :( Tak upřímně kdo se těší? Já teda ani za jedno zrnko máku ale znám pár lidí kteří se těší. Právě mi na klávesnici vlezl kocour :D zkoušela jsem ho vyfotit ale vždycky se mu povedlo to zkazit :D
***O několik Doktorova dobrodružství později a Vernovo knih dříve***
Prsty přejel přes tlačítka na ovládací desce. Bylo tu moc ticho a to se mu nelíbilo. Proto byl zase na cestě za dobrodružstvím. Vedle ovládací desky ležel výtisk knihy Hobbit cesta tam a zase zpět. Doktor miloval tyto knihy a jeho dobrodružství se týkalo J.R.R. Tolkienem génia a autora Středozemě. Namačkal pár knoflíků a vykřikl:"Allons-y"
Tardis s jeho nápadem souhlasila a na důkaz jejího souhlasu vydala jí typický skřípavý zvuk vzlétání. Přistání bylo jako vždy bezchybné. Doktor vylezl z modré policejní budky do Londýna. Nebyl o tom pochyb, jelikož přistál přímo před Big Benem, který právě odbíjel 5. hodinu. Jemně poprchávalo. Kapičky zvolna dopadávaly na Doktorův světle hnědý kabát. Pročísl si své o něco tmavší vlasy a udělal první krok do nového dobrodružství pravou nohou.
"Nejnovější vydání, přečtěte si , Charles Darwin zveřejnil převratnou práci O vzniku druhu přirozeným výběrem, přečtěte si," křičel na náměstí chlapec ze všech sil aby přehlučil hodiny a využil nával turistů ve svůj prospěch. Doktora však tento výkřik donutil zastavit.
"Promiň, chlapče, říkal si O vzniku druhu přirozeným výběrem?" Otázal se chlapce znepokojeně.
"Ano, chcete jeden výtisk?"Přitakal honem a na důkaz ukázal stranu novin o Darwinově práci.
"Můžu se podívat?" Chlapec mu neochotně podal jeden výtisk a nenápadně si ho , jestli by mu nemohl něco odcizit.
Doktor si však chlapce vůbec nevšímal. Jeho upoutalo jedno obyčejné číslo 1859. Přesně 33 let před narozením Tolkiena. Kam si mě to zase zavezla, pomyslel si a podíval se směrem k Tardis, která stála v opuštěné uličce tak dokonale schovaná, že ji nemohl z takové dálky vidět.
"Budete chtít jeden výtisk, pane?" Zeptal se chlapec nervózně a trochu naštvaně, když zjistil, že mu nemůže nic cenného odcizit, jelikož nic cenného nevlastní.
"Ne,ne jen jsem se díval," řekl Doktor a noviny mu vrátil. Chlapec neochotně přijal a střihl po Doktorovi nenávistný pohled, neodvažoval se však nic říct a raději začal znovu křičet :"Noviny,kupte si noviny."
Doktor se rozhlédl po náměstí a udělal pár kroků zpět k Tardis, když ho ze zadu někdo chytl za rameno.
"Doktore?" Řekl nadšeně neznámí muž oblečen v elegantním obleku a sundal svou pravici z Doktorova ramene.
"My se známe?" Zeptal se Doktor, něco na jeho tváři mu přišlo povědomé, ale nedokázal si ji spojit s žádnou konkrétní událostí ani osobou.
"Jistě, jistě vy si mě nepamatujete? Když jsem byl ještě malý chlapec. Dva chlapci se mi smáli, že věřím v neuvěřitelné. Vy jste mi pak slíbil, že mě vezmete někdy na projížďku vaší lodí, ale neudělal jste to. Já jsem Gabriel" Mluvil tak nadšeně a sebejistě jak mluví jen malí kluci. To se Doktorovi na něm líbilo ze všeho nejvíc.
"A teď jste tady v Londýně, nemůžu tomu uvěřit. Je to tak neuvěřitelné, že? Vy-vy si mě asi nepamatujete, je to přeci jen pár let." Řekl poněkud zklamaně, když si všiml Doktorovo nechápavého pohledu.
"No když jsem vám slíbil projížďku, tak bych měl svůj slib dodržet, i po tolika letech co říkáte?"Zeptal se Doktor. Gabriel mu byl sympatický a stejně neměl nic lepšího na práci.
"Ano,to by bylo skvělé, ale obávám se , že nemám moc času, za hodinu mi jede vlak zpět do Francie."
"Myslím, že v tom nebude problém. Ujišťuji vás ,že se vrátíte zpět včas," řekl s potutelným úsměvem.
"Dobrá tedy, kde je vaše loď. Myslím, jestli existuje , ta vesmírná loď, o které jste tehdy mluvil?" Zeptal se a nadšení v jeho očích se proměnilo v něco většího, co přímo sálalo z jeho oči tak mocně, že bylo divu, že ještě neshořel.
"Samozřejmě, že existuje, nejsem žádný lhář, je támhle," řekl Doktor a ukázal na uličku.

Po stopách Julese Vernera 1.část

17. srpna 2014 v 13:19 Po stopách Julese Verna
Tak mám tu první polovinu další ff na Doctora, tentokrát jenom na Doktora a světe div se, já dodržela limit!:D za nedlouho sem dám odkaz tak prosím hlasujte. Je to jen první část však to znáte omezení :) :D
So enjoy
Psal se rok 1886. Už se stmívalo, ale i přesto bylo vidět na Julese Gabriela Verna, který se pomalu loučil se životem. Držel ruce nad hlavou. Kolena měl otlačená od klečení na tvrdé podlaze své vlastní chodby. Jeho synovec Gaston na něj mířil zbraní. Takle si svou smrt nepředstavoval. Ne tady, ne takhle.
Gaston na něj hleděl pomatenými očima plnýma hněvu a něčeho, co se nedalo přesně určit, ale nebylo to nic dobrého.
"Polož tu zbraň!" Řekl a snažil se znít tak, jak by zněl, kdyby se nebál, jediný zádrhel byl v tom, že on se bál. Místo odpovědi Gaston jen zatáhl za kohoutek. Tohle byl konec, když...

V Teplý není teplo.

16. srpna 2014 v 20:24 fotografie
Surikatí klokan a Franch :D. Ne vážně ten pes se jmenuje Max a obličej má jako surikata ale postoj jako klokan. Nějáká zlváštní odrůda.
Mír s vámi :) :D

6st day Kafe z druhé osoby

16. srpna 2014 v 9:15 30 day of writing
Tak znovu jsem se vrátila k writting challenge kterou jsem rozdělalauž strašně dávno a na kterou jsem zapoměla.
Dnešní téma je KAFE Z DRUHÉ OSOBY
Hodně jsem přemýšlala jak to pojmout a pamatujete na třetí den? Nejspíš ne co. No nevadí podívejte se sem
Tak teď to napíšu s pohledu toho kluka pokračování.

Zklamaně seděl na židli a nechápavě přejížděl pohledem po každé dívce. Kde je? Proč odešla? Všichni se k sobě tisli jenom on seděl na židli sám.

Už už se zvedla když ho někdo zezadu oslovil. Otočil se tak rychle až ho zabolel krk. Usylšel dotiš její hlas a opravdu stála tam. Pod víčkama měla rozmazenou řasenku jakoby od pláče,ale usmívala se. Vlasy měla trochu mokré a rozcuchané,nejspíš byla venku. Bílé šaty byly na lemu mírně ušpiněné od hlíny. Když to vezmu kolem a kolem vypadala jakoby se vyválela v bahně ale i tak se mu líbila.

"Kde jsi byla? Celou dobu jsem tě hledal," vyčetl jí hned.
"Já, promiň,je to trapný," řekla rozpačitě a zkousla si ret.
"To nevadí,chci to vědět!"
"No dobře,já když si tancoval s,s,s,.." polkla. "S Veronikou, já tak trochu žárlila," přiznala a celá zrudla.
"Kdyt je to moje sestřenka," vysvětloval hned.
"Já už vím, proto jsem se vrátila, promiň prosím já,..." nevěděla jak větu dokončit.
"Jdeme tancovat?" Zeptal se s úsměvem. Přikývla a přivinula své mokré tělo k jeho.

Tak to je celý snad se bude líbit :)

Hudba je byla a bude součástní nás.

15. srpna 2014 v 20:58 Na co všechno (ne) myslím aneb jak to vidím já
Tak i já jsem se rozhodla přispět svojí troškou k aktuálnímu tématu týdne. Které jak všichni dobře víte,se týká hudby.

Hudba je pro většinu lidí srdeční záležitost. V taktech našich oblíbených písni se ztrácí všechny problémy a sklidňuje se mysl a při slokách máme pocit jakoby nám zpěvák/zpěvačka mluvila z duše. Znáte ten pocit? Když slyšíte písničku a máte pocit, že je o vás. Nejen,že to zní dobře ale také vám to dává pocit toho,že nejste sami.

Znám pár lidí kteří neposlouchají písničky vůbec nebo skoro vůbec, nemají oblíbené písničky ani skupiny a poslouchají jen příležitostně v rádiu nebo na Očku, je jich sice jen pár, ale přesto.....
Nechci takové lidi odsuzovat, ale já to nedokážu pochopit hudba je pro mě důležitou součástí a poslouchám minimálně hodinu.

Toto téma zároveň svádí k nové "moderní" hudbě. Ani tu nechci odsuzovat já mám svůj názor a JB,1D nebo Miley Cyrus zkrátka neposlouchám, znám hodně lidí co jo ,ale já ne, u písniček se zajímám o text a tito interpreti mě nijak neoslovili.Nebudu zabírat do detailů a necháme to takle :D

Mariánky s kachničkou

15. srpna 2014 v 20:05 fotografie
Tak předem se omlouvám,že jsem tu dlouho nebyla,prázdniny jsou prázdniny a já byla věčně pryč. Mám tu pro vás menší fotoprohlídky tak začneme s Mariánkami kde jsem byla s Franch začínám s tím, protože jsou ty fotky nejblíž takž nehledejte žádnou chronologii byla jsem tam 14.8 :D A nechala jsem tam skoro litr ale mamince jsem řekla,že jsem utratila pětikilo :).
Jsme koupily v hračkářství. Tam byl nějáký tábor a mi tam s kámoškou kupujem kachničku a koníka :D Ale já jsem nemohla odolat, nakonec jí dostala ségra k osmnáctinám